RECENZE: Co nás čeká a co nás (snad) mine. Na Aj Wej-wejův CoroNation divák nezapomíná

Radikální umělec a občanský aktivista Aj Wej-wej z pochopitelných důvodů do Číny osobně vyrazit nemohl. V uzavřené aglomeraci Wu-chanu pro něj mezi 23. lednem a 8. dubnem letošního roku natáčely desítky dobrovolníků i placených štábů. Vzniklo na 500 hodin materiálu, často pořízeného tajně, jejž poté Aj Wej-wej sestříhal do bezmála dvouhodinové výpovědi.

Další osud dokumentu byl rozporuplný: autor jím obeslal prestižní festivaly a poskytovatele obsahu, avšak bez kladné odezvy. Deníku The New York Times Aj Wej-wej v létě řekl, že jej odmítly přehlídky v New Yorku, Torontu i Benátkách stejně jako streamovací služby Netfix a Amazon. Podle tvůrce proto, že si dotyčné organizace nechtěly kazit byznys s Čínou, což ovšem jejich zástupci popřeli. Snímek byl dostupný například na platformě Vimeo on Demand a nyní jej v české premiéře uvádí jihlavský festival.

Záchrana životů, nebo politického systému?

Vidět záběry z izolovaného Wu-chanu je v mnohém fascinující. Aktuální situace v Evropě a zejména v Česku jim dodává takřka přízračný nádech neblahé předzvěsti toho, co nás tehdy teprve čekalo, co nás čeká v blízké době i čemu se (doufejme) přece jen vyhneme. Snímek začíná příjezdem dvojice zúčastněných reportérů do uzavírajícího se Wu-chanu a je to jako scéna z katastrofického filmu: atmosféra bázně z neznámého nebezpečí je přímo hmatatelná, navíc je tuhá zima a selhává infrastruktura, nefungují benzinové pumpy. Je tu i kuriózní (a snad každému už důvěrně známý) moment, kdy teploměr při vyžadované vstupní kontrole zatvrzele ukazuje tělesnou teplotu nějakých 35 stupňů Celsia.

Další výjevy a mikropříběhy vytvářejí podivuhodný, dystopicky působící obraz zaskočené civilizace. Prudce se rozvíjející oblast Číny teď napírá své úsilí ke zkrocení nakažlivé nemoci: technická odpověď na hrozbu je impozantní a zároveň svým vlastním způsobem hrozivá.

Záběry z vytížených nemocnic, úzkostlivé dezinfikování všeho a komplikované oblékání ochranných prostředků, kříšení kolabujících pacientů, to vše jsou tísnivá svědectví, a což teprve když dojde na ty, které se zachránit nepodařilo – obzvláště sugestivní je scéna, kdy pověřený pracovník upěchovává popel zesnulých do připravených uren.

Tím nejpodstatnějším je ovšem svědectví o lidech, kteří to všechno zblízka zažívají. Blízkost jejich prožívání tomu našemu je stejně působivá jako naopak odlišnost některých aspektů jejich životní zkušenosti. Našinec může být až zaskočen tím, jak život v Číně stále podléhá diktátu komunistické strany; scéna přísahy nových členů (jde o zdravotníky, přijaté v době krize za odměnu) je jen jednou z mnoha připomínek této skutečnosti. Celkově pak dokument směřuje právě k obžalobě čínského režimu, který je veden více vlastním pudem sebezáchovy než autentickou starostí o životy a zdraví lidí.

Ne všechny pasáže v dokumentu jsou stejně silné, jeho stopáži by možná prospělo zkrácení. Jsou však mezi nimi takové, na které divák dlouho nezapomene a bude je chtě nechtě konfrontovat s vlastní zkušeností a úvahami nad tím, co se právě kolem nás děje, když jsme teď „coroNation“ také my.