Mimo jiné na něj nedosáhnou ti umělci, kteří vedle své profese ještě studují a jsou tak vlastně „trestáni“ za to, že si rozšiřují vzdělání. Podobným způsobem tento ministerský program, který slibuje umělcům jako náhradu za ušlé výdělky šedesát tisíc korun, vylučuje ze skupiny potenciálních příjemců důchodce z řad aktivních hudebníků – a nemylme se, takových je na české hudební scéně dlouhá řada.
Například taková Jana Koubková. Před pár dny, konkrétně 31. října, oslavila šestasedmdesáté narozeniny. Jedna z největších stále aktivních osobností nejen českého jazzu, ale díky své žánrové „neposednosti“ a neustálému hledačství obecně alternativní a experimentální hudby. Ale nejen zpěvačka, také originální literární a rozhlasová glosátorka, a kdysi zakladatelka a vůdčí duch jednoho z nejvýznamnějších a dramaturgicky nejodvážnějších českých festivalů Vokalíza, která si příští rok připomene čtyřicetiletí od svého prvního ročníku. Žena i přes svůj věk neustále mimořádně činorodá a aktivní.
V reakci na rozhovor s Petrou Macháčkovou mi Jana Koubková napsala osobní e-mail, ze kterého – samozřejmě s jejím svolením – cituji: „Když ministerstvo kultury vyhlásilo podporu umělců a dalších profesí z oboru, taky jsem se zaradovala, protože všechny koncerty byly do konce roku zrušeny a perspektiva na příští rok téměř žádná. Jsem též OSVČ na volné noze, ale poslední léta mám pravidelný měsíční příjem a sice starobní důchod, takže se mě to bohužel netýká. Je jasné, že svou práci miluji a chci pořád dělat, dokud to jde. Tak to bylo vždycky, prachy-neprachy, a jak říkával Luděk Hulan, jazz je řehole. Kvůli penězům jsme si tenhle styl nevybrali... A má generace, které je kolem sedmdesátky, tady opravdu hodně vytvořila a ještě tvoří, ale musí brát třeba víc léků, a ty jsou pěkně drahé, atd. A když chce člověk vydat CD nebo klip, musí si vše zaplatit ze svých dřívějších úspor...“
Právě v tom je zásadní rozdíl mezi „běžnými“ důchodci a důchodci z kulturních oborů. Velké části to prostě nedá a jedou nadoraz. Jsou zvyklí celý život nejen na maximální tvůrčí nasazení a výdej energie, ale také finanční náklady, kterými svoji tvorbu musejí podporovat, zejména v tak nekomerčním, byť jaksi všeobecně respektovaném žánru, jako je jazz. Vyřadit je z možnosti podpory v letošním kulturně hodně nepovedeném roce se rovná trestu za jejich oddanost hudbě. Oddanost žánru, kterým nikdy žádné velké peníze nevydělali, spíš mu obětovali často ty nejdůležitější věci – zdraví nebo rodinu.
Jana Koubková je silná žena, není z těch, kteří by si stěžovali nebo dokonce fňukali. I dnes se snaží dívat hlavně dopředu: „No nic, ´koncovka´ se blíží a chci natočit ještě CD s hostem Aly Keitou na balafon. Jenže žije v Berlíně, tak se snad časem uvidí…“ Ale přecházet mlčením nespravedlnost, která se do programu podpory COVID – kultura dostala, to bychom neměli.
