‚Tak blbě jsem se v životě necítil.‘ Herec Milan Kňažko o boji s covidem i chvílích, kdy dělil Československo
Premium
Rozhovor
S Milanem Kňažkem jsme si při rozhovoru pro magazín Pátek LN povídali po telefonu, a to nejen proto, že pandemie osobním setkáním a cestování mezi Českem a Slovenskem, kde žije, dvakrát nepřeje. Slovenský herec a bývalý politik byl právě v rekonvalescenci po tom, co onemocnění koronavirem sám prodělal. Přestože ho nemoc značně oslabila, každým dnem se cítí lépe a těší se, až se bude moci vrátit na jeviště.
Koronavirovou krizi a s ní zavřená divadla však bere bez velkých emocí. Bohaté životní zkušenosti a třináct let v politice jej naučily vypořádat se s ledasčím. V listopadu 1989 stál s Karlem Krylem na tribuně, jako první slovenský ministr zahraničí pomáhal za federace dělit Československo. Od té doby usedl do ministerského křesla ještě dvakrát a kandidoval i na slovenského prezidenta. Dnes už se však věnuje jen divadlu, které nepovažuje za práci, ale za koníček.
Autor:
Marie Niček
Co byste vzkázal demonstrantům, kteří demonstrují proti opatřením proti šíření koronaviru?
Nošení roušek není otázkou osobní svobody. Je to čistě lékařská záležitost a ohleduplnost k druhým. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. V asijských zemích je rouška přirozenou součástí života a měli bychom si na ni zvyknout i my. Budeme je nosit ještě dlouho. Bohužel nám ale chybí zodpovědnost. Nechápu, jak někdo může nošení roušky zaměnit za omezování osobní svobody. Asi jde o lidi, kteří když skutečně šlo o boj za svobodu, neměli odvahu za ni bojovat.
Vy jste koronavirus sám prodělal. Jak se nyní cítíte?
Strávil jsem jedenáct dní v nemocnici, kterou jsem opustil ještě se zápalem plic, a pak se léčil doma. Teď mi skončila měsíční rekonvalescence. Hodně jsem zeslábl a stále nejsem ve formě, ale věřím, že se do ní brzy vrátím. Teploty už nemám a každý den se o půl procenta zlepšuji. Jsou sice známé následky trvalého charakteru na plicích, mozku nebo kloubech, ale snad nebudu patřit mezi ty, které to zasáhne do konce života. Není radno koronavirus zlehčovat. Slovenský lékař Vladimír Krčméry, velký odborník na pandemie, ho označil za nejzákeřnější virus za posledních sto let.
Když jste se dostal do nemocnice, znamená to, že jste měl těžký průběh nemoci?
V chorobopisu mám napsáno, že jsem měl mírný průběh… (zasměje se s nádechem ironie)
Předpokládám, že vám to jako mírný průběh nepřišlo.
Takhle blbě jsem se v životě necítil. Nikdy předtím jsem zápal plic neměl. Dýchání bylo velice bolestivé. Měl jsem pocit, jako bych se nadechl vody. Nemůžete se nadechnout, protože se při nádechu okamžitě rozkašlete a nemůžete to zastavit. A doteď nejsem úplně v pořádku. Na maraton bych si netroufl. Je ale pravda, že jsem mohl dýchat sám a nepotřeboval jsem kyslík ani plicní ventilaci.
Říká se, že pacienti s koronavirem mají velice živé sny. Máte taky takovou zkušenost?
Ano. Zřídkakdy mívám hororové sny, a teď to bylo každý den. Nejstrašnější na tom je, že se chcete probudit, ale nejde to. Bral jsem prášky na spaní, protože jsem nespal dobře. Jak jsem měl ty vysoké teploty, pořád jsem se budil a potil. Nebylo to nic příjemného.
Patříte do rizikové skupiny. Měl jste strach o život?
Takovým pocitům já nepropadám. Byl jsem přesvědčený, že se z toho dostanu, i když to bylo velice vysilující. Často jsem si opakoval, co jsme si vždycky říkávali s Milanem Lasicou v šatně: My máme tu výhodu, že už nemůžeme umřít předčasně.
Jak jste k pandemii přistupoval před svým onemocněním? Bral jste ji vážně?
Nikdy jsem situaci nezlehčoval. Nosil jsem roušku. Když se ale otevřela divadla, platila výjimka, že herci hráli bez roušek a diváci měli roušky. Ze zdravotního hlediska to nedává vůbec smysl.
Až bude dostupná vakcína, necháte se očkovat?
Zcela určitě. A naočkuji se i proti chřipce. V poslední době tu vládne vlna proti očkování. To má přitom svůj smysl. Kdybychom se neočkovali, stále bychom umírali na choroby, které dnes už ani neznáme. Nepatřím k těm, kteří se staví proti. Většina seriózních vědců očkování obhajuje.
Během první i druhé vlny pandemie se zavřela divadla. Jak to jako herec snášíte?
Musíme se s tím nějak srovnat, nic jiného se nedá dělat. Jednou za sto let přichází pandemie a my máme holt tu smůlu, že se teď o tuto zkušenost musíme obohatit. Stát by ale měl hercům finanční újmy kompenzovat. Hodně mých kolegů živí pouze divadlo. Já už ale mám svá léta, jsem v důchodu a je o mě postaráno.
Milan Kňažko
Před začátkem pandemie jste byl poměrně pracovně vytížený. Je příjemné zvolnit, nebo vám práce naopak chybí?
Pochopitelně mi chybí, ale vím, že je to jen dočasná záležitost a časem se k hraní zase vrátím. Já jsem ale zvolnil ještě před pandemií. Byly doby, kdy jsem hrál deset titulů, pětadvacet představení za měsíc, pracoval jsem patnáct hodin denně i po nocích. Dnes už to tak není. Mám svých pět titulů a bohatě mi stačí. Práce je pro mě už jen hobby a dělám ji s radostí.
Změnily se vám po prodělání nemoci nějak priority?
Měl jsem čas přemýšlet. Ne že bych dospěl k něčemu převratnému, ale uvědomil jsem si, že není třeba nikam spěchat a smysl života není jen práce a divadlo. Jsou i jiné věci, kterým je potřeba věnovat čas. Mám dva vnuky, tak bych je rád vídal častěji, občas si něco přečetl a udělal si pořádek ve věcech, na které nebyl čas.
Jak se ze Slovenska díváte na náš zápas s pandemií? Slovensko ji zvládá mnohem lépe.
Já se na to dívám s porozuměním. Je těžké určit, kde přesně je hranice mezi nebezpečím choroby a tím, aby člověk mohl vykonávat svou práci. Teď už to ale není otázka volby mezi ekonomikou a zdravím. Už jde o život. Na Slovensku, a v Česku také, se objevuje kritika, že vláda situaci zanedbala a měla se na druhou vlnu lépe připravit. Jak se ale máte připravit, když nevíte na co, a kdy to přijde? Jediná možnost je připravit se na vše a dokázat improvizovat podle situace.
Byly dny, kdy byl na Slovensku denní přírůstek nově nakažených nula, dnes jsme na třech tisících. Veřejnost pak viní předsedu vlády. Situace je ale nezvladatelná v mnoha dalších státech, nejen u vás či u nás. Znamená to tedy, že jsou všichni předsedové vlád neschopní? I Německo, které je ukázkovou zemí, co se týče disciplíny a důslednosti, to těžko zvládá. Já se spíš přikláním k názoru, že virus je mnohem zákeřnější, než jsme si mysleli.
K Česku chováte velké sympatie. Cítíte se stále jako Čechoslovák?
Cítím se jako Slovák, ale jsem čechofil. Mám rád českou kulturu. Co to vlastně je, Čechoslovák? Měli jsme Československo, jedna věc je ale právní celek, druhá identita. Identita je kulturní znak a můžete k němu mít vztah, nebo ne. Neznamená to ale, že právní celek nahradí kulturní znak. Otázka identity a příslušnosti ke státu není totéž. Podívejte se na Belgii, kde mají v jednom státě Valony a Vlámy, na Skotsko ve Velké Británii nebo Katalánsko ve Španělsku, jaké mají se společným soužitím problémy. Není proto třeba démonizovat, že jsme byli Čechoslováci, a teď jsme Češi a Slováci. Kdyby mi čistě teoreticky bylo sto padesát let, měl bych truchlit, že se rozpadlo Rakousko-Uhersko?
Byl jste u toho, když se dělilo Československo. Jak na tu dobu pohlížíte zpětně? Bylo to správné rozhodnutí?
Nebyla jiná možnost. Mohli jsme se domluvit jako přátelé, nebo spolu zůstat jako nepřátelé. Politické reprezentace ODS a HZDS se tehdy nesešly proto, aby rozdělily Československo. Setkaly se, aby našly nějaký společný model, to se ale nepovedlo. Nešlo o to, jestli chceme být spolu, ale jak můžeme být spolu. Nerozuměli jsme si v otázce, co to znamená autentická federace. Václav Havel chtěl změnit název, protože to nebyla autentická federace. Jediný obstojný kompromis nakonec byly dva suverénní státy. Samozřejmě to teoreticky mohlo dopadnout jinak, kdyby… Ale nežijeme v „kdyby“. Je třeba se nějak rozhodnout a převzít za to odpovědnost. Nejlepší soudce, zda šlo o správné rozhodnutí, je čas.
Jak hodnotíte česko-slovenské vztahy dnes?
Jsou nejlepší, co kdy v historii Česka a Slovenska byly. Neexistují důvody k nedorozumění. Nikdo nemůže říct, že někdo na někoho doplácí, ohrazovat se proti zastoupení ve státních orgánech, v mezinárodních organizacích nebo proti sestavení rozpočtu. Když se na to podíváme v historickém kontextu, ani jeden z postkomunistických federativních států nepřežil. V Sovětském svazu probíhaly občanské války, v Jugoslávii se odehrála jedna z nejšpinavějších válek novodobé historie. Zato my jsme se rozdělili jako přátelé. To se v dějinách nestávalo. V zahraničí nás za to velice oceňují a dodnes nám to dělá dobré jméno.
Proč se 28. říjen, den vzniku Československa, stal na Slovensku státním svátkem až letos v listopadu?
To je dáno mezistátní smlouvou mezi Slovenskem a Vatikánem z konce 90. let, kdy se dnem pracovního klidu stalo několik církevních svátků. Nemám nic proti církevním svátkům, ale podepsání té smlouvy byla tehdy chyba. Každý den pracovního klidu stojí stát miliardy korun a další státní svátek už se tam prostě nevešel. Má to svou ekonomickou dimenzi.
Takže to nebylo proto, že by vznik Československa nebyl pro Slováky dostatečně významný...
Já ho rozhodně vnímám jako jeden z nejvýznamnějších dnů naší historie a státním svátkem by rozhodně být měl. Bez Československa by žádné Česko a Slovensko, jako je dnes, nebylo. Byl to sňatek z rozumu. A to by si měli uvědomit i ti nejhorlivější slovenští vlastenci.
Vám se přezdívá „tvář slovenské sametové revoluce“. Jste na to hrdý?
Podepsal jsem petici Několik vět a jako první jsem vrátil titul Zasloužilého umělce coby projev nesouhlasu s režimem. Politika tak vstoupila do mého života. Nemohl jsem se smířit s tím, co se dělo. Netušil jsem, že 17. listopadu dojde v Praze k masakru studentů a že mě to tak strhne. Na tribunu už to pak byl jen krůček.
V politice jste ale zůstal celých třináct let…
Už jsem byl plně v tom, nebylo kam couvnout. Václav Havel mě přemluvil, abych přijel do Prahy jako jeho poradce, jen na půl roku. Pak mě vedení VPN požádalo, abych jim pomohl vyhrát volby, a když jsme je vyhráli, nemůžete říct: Já končím... Musíte se ujmout nějaké pozice a snažit se splnit, co jste slíbila. Dřív skončit nešlo. Když se pro něco rozhodnu nebo se k něčemu zavážu, musím to udělat. Odešel jsem až v roce 2002, když jsme se vypořádali s mečiarismem, měli jsme nakročeno do Evropské unie a NATO a věděl jsem, že jsme na dobré cestě.
Jak se politika podepsala na vašem životě?
Člověk přijde o spontaneitu. Musíte si dávat pozor na to, co říkáte. Musíte ctít koaliční dohody a partnery, i když vám to není vždy po chuti. Politiku nemůže člověk dělat sám. Uvědomil jsem si, že pro mnoho lidí, když se stanou funkcionáři, je moc cílem a změní je. Se mnou to neudělalo nic. Každou pozici a s ní spojenou určitou moc jsem bral jako prostředek, abych něco vykonal. To, že jsem byl třikrát ministrem nebo později ředitelem televize, nebylo podstatné. Naopak jsem se s těmi vedoucími pozicemi rád loučil. Znovu jsem nabyl svou osobní svobodu – a to je to nejcennější, co jsem tehdy v listopadu ’89 získal, a nenechal bych si ji znovu vzít.
Politici vzbuzují velké emoce. Jaké to je, když se vůči vaší osobě někdo nenávistně vyjadřuje?
Je chyba, že dnes lidé politiky buď milují, nebo nenávidí. Takové pocity by si měli nechat pro své rodinné příslušníky. Já se snažím politiku neposuzovat emocionálně. Samozřejmě není příjemné, když se proti vám někdo vymezuje, a já jsem se ocitl v mnoha konfliktních situacích. Když ale nejste přizpůsobivá a chcete si stát za svým přesvědčením, holt to k tomu patří.
Říkáte, že jste rád, že jste s politikou skončil. V roce 2013 jste se do ní ale vrátil, když jste kandidoval na slovenského prezidenta.
To je ale něco úplně jiného. Už od první přímé volby prezidenta byla velká skupina lidí, která mě každé volby přemlouvala, abych do toho šel. Opakovaně jsem odmítal. Když jsem ale viděl, že sám nemám koho volit a že hrozí, že by se prezidentem stal (bývalý premiér Robert) Fico, dva měsíce před volbami jsem do toho vstoupil. Nejvíc hlasů jsem získal v Bratislavě, a nemohl jsem pak nekandidovat na primátora (Bratislavy). To se ale naštěstí nepovedlo.
Umím si představit, co by to znamenalo: boj s mafií, jaké úsilí by stálo prosadit určité věci, odloučení od rodiny, divadla. Jsem rád za to, jak to dopadlo. Aspoň jsem to ale zkusil a nemůžu říct, že jsem neudělal nic pro to, aby se změnila situace, se kterou jsem nesouhlasil.
Kdybyste se mohl vrátit v čase do roku 1989 a už věděl, co všechno politika obnáší, rozhodl byste se stejně?
Nepochybně. Šel jsem do toho s tím, že to, co dělám, je správné, a dodnes věřím, že jsem udělal správně. Nikdy jsem se nezpronevěřil svému přesvědčení.
Váš knižní rozhovor s Jánem Štrasserem se jmenuje Nosím v sobě mnohé jizvy. Jsou nějaké jizvy, které vás ještě pálí?
Když se jizva zahojí, už nepálí. Sice zůstane, ale to mi nevadí, je to znak zkušeností. K první velké jizvě jsem přišel, když mi bylo pět let a z mého otce se stal politický vězeň. To všechno je ale za mnou a nemám hořké vzpomínky na dětství či na život. Naopak jsem měl hodně štěstí a velice bohatý život.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
