Lidovky: Jak jste po prvních týdnech vysílání s Televizí Naživo spokojený ?
Jsem za ni šťastný. Během prvního měsíce vysílání jsme měli 56 premiérových programů, z toho 20 celovečerních živých přenosů. Sledovanost skrze pozemní digitální vysílání a VOD platformy se pohybuje mezi 10 a 20 000 diváky denně. Pokud některý z programů živě zpřístupníme i na sociálních sítích, dosahuje jejich sledovanost až ke 100 000 diváků. K dnešku se nám podařilo zaměstnat 494 účinkujících a 192 divadelních a filmových profesionálů stojících za kamerou.
Lidovky: Proč jste se vůbec rozhodli pro vlastní televizi?
Pandemie je od počátku vládou i médii komunikována skrze strach. Taková komunikace nás staví jednoho proti druhému coby své potencionální vrahy. Živá kultura může být vyzdravující protiváhou takové komunikace. Emocionálně sdílený prožitek nám pomáhá pravdivě přijmout situaci, ve které jsme se ocitli, a současně nám dodává vědomí, že jí můžeme projít spolu. K tomu zoufalému činu požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o licenci k vlastní televizi nás přivedl pocit nedostatku zájmu o živou kulturu v českém audiovizuálním prostoru.
Lidovky: Říkáte zoufalý čin – co to obnáší, stát se takhle narychlo televizním vysílatelem?
Je to složité, každý den se adaptujeme, učíme se novým technologiím... Mám v tom smyslu trochu štěstí, neb můj tatínek udělal první televizní přímý přenos v historii Československa a postavil i naši první televizní kameru, takže jsem do toho světa vstupoval s alespoň mlhavou představou reality. Ale je to pochopitelně výzva v mnoha smyslech. Propojujeme světy kinematografie, divadla a televize, rozdílných pracovních podmínek, zvyklostí, nasazení, finančních ohodnocení. Je to proces, který od všech vyžaduje otevřené srdce a vykročení ze sebe sama ve prospěch věci, kterou považujeme za důležitou.
Lidovky: Jak moc je program televize předem daný a jak jej proměňujete? A kdo se ve vašem vysílání může objevit?
Definované jsou pouze formáty vyprávění, tedy vizualita. Program se staví z týdne na týden, nejsme schopni to dělat rychleji. Televize Naživo není arbitrem vkusu, chceme tvořit s kýmkoli, kdo má touhu zůstat u podstaty naší profese. Rezignaci v tomto čase vnímám jako nešťastnou, zvlášť u státem či městem dotovaných divadel. Myslím, že společnost teď živou kulturu potřebuje víc než kdy jindy. Jakkoli, kdekoli... Taková La Putyka hraje ve vnitroblocích lidem do oken, když to nejde jinak.
Lidovky: Značku „naživo“ rozvíjíte už od jara, kdy se do kin coby Film naživo promítaly živé přenosy divadelních představení z různých prostředí. Co vás k tomu tehdy přivedlo?
Projekt Film naživo se zrodil z potřeby vyprávět dál příběh Amerikánky(divadelní inscenace, kterou Viktor Tauš poprvé představil v roce 2018 – pozn. red. ) v souladu s realitou světa, kterému příběh vyprávím. A tedy bez ohledu na to, že na divadle to teď nejde.
Film naživo je mezi našimi ostatními formáty specifický v tom, že pracuje s nejpodstatnějším kinematografickým výrazovým prostředkem, kterým je pro mne tvorba fikčního světa, jenž se stává nositelem skutečné významovosti díla. V našem případě to znamená, že inscenaci zasazujeme mimo jeviště, do živého prostoru, který, v ideálním případě, redefinuje téma původní inscenace, inspiruje herecký projev, a obnažuje tak trochu jiný aspekt povahy postav.
Lidovky: Ve webovém archivu Filmu naživo se dá najít Amerikánka třeba v kleci pro hyeny, v poušti, na vzletové ranveji nebo v dětském sanatoriu – ta je označená jako Vol. 9, takže bylo celkem devět prostředí?
Amerikánka prošla devíti inscenačními podobami. Čtyři z nich jsme hráli na jevišti a pět jich vzniklo v audiovizuální formě. Právě Amerikánka mě naučila se rychle adaptovat. Inscenaci jsem nazkoušel a uvedl v její originální, vysněné podobě. Po velmi krátkém čase hraní však otěhotněla Tereza Ramba. Nechtěl jsem ji alternovat, a tedy jsem Amerikánku přeinscenoval tak, aby ji Tereza mohla hrát i v tom požehnaném stavu. A potom po porodu, když ještě nemohla odehrát celé představení, jsem Amerikánku přeinscenoval znovu do podoby, ve které Terezu doplňovalo sedm dalších hereček. Každá ta inscenace mi umožnila příběh nahlédnout z jiné perspektivy, dozvědět se něco dalšího o povaze jeho postav a zůstat s inscenací v aktivním živém kontaktu.
Lidovky: Je některá součást projektů „naživo“, která je pro vás obzvlášť významná nebo vás stála nejvíc sil?
Raduji se z toho, že se nám podařilo učinit z kinematografie součást živé kultury. Smyslem není nahradit divadlo, ale přinést alternativu jeho prožitku v souladu s aktuální realitou světa, byť je tato alternativa více kinematografická než divadelní. Je však emotivní a živá. Tradiční divadelní záznamy, jakkoliv dokonale udělané, představují vždy redukci emoce, v horších případech až na informaci. Naše formáty nejsou redukce, ale alternativa.
Lidovky: Jak to vidíte s Televizí Naživo a dalšími příbuznými projekty do budoucna, až pandemie pomine? Budete pokračovat, nebo to ztratí smysl, když bude moci živá kultura zase přímo komunikovat s publikem?
Televize Naživo je služba na dobu nezbytně potřebnou. Věřím ale, že Film naživo a z něj derivované formáty budou nadále rozšiřovat potenciál sdílení prožitku živé kultury. Těším se na chvíli, kdy budeme hrát před plným sálem, který bude sledovat inscenaci vcelku (tak jak tomu na divadle vždycky je) a současně sledovat detail herce živě promítaný na plátno za jevištěm. Tento obraz bude ve stejnou chvíli přenášen v eventové kinodistribuci do regionů či zahraničí a současně na platformu Filmnazivo.cz, kde ho budou moci sledovat další diváci s možností zapnutí si podtitulků či přepínání mezi jednotlivými kamerami.
