Lidovky.cz

Kultura

Milan Kundera autorovi jeho biografie překvapivě poděkoval. Dílo vrací do hry starou otázku vztahu života a díla

Jean Dominique Brierre - Milan Kundera. | foto: ARGO

Premium Původní zpráva
Praha - Porozumíme uměleckému dílu znalostí (intimního) života autora? A není naopak dílo klíčem k porozumění umělcovu životu? Je zbytečné číst filozofické úvahy Martina Heideggera, pokud víme, že s nacisty sympatizoval více a hlouběji, než jsme tušili? Pomohly nám Máchovy vpravdě intimní deníky pochopit genialitu Máje?

KAMBERSKÝ: Kunderův rok. Vyšly dva jeho životopisy i překlad posledního románu

Když se před pár týdny v anketě Lidových novin Kniha roku objevil na druhém místě český překlad posledního románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti společně s „životopisem s názorem“ Kundera – Český život a doba, který sepsal Jan Novák, bylo to až k smíchu. 

Autor:

Mezi českými intelektuály a milovníky knih, již se ankety už dvacet let účastní, se našel stejný počet těch, kteří obdivují Kunderovo psaní, i těch, kteří ho nesnášejí, protože je pro ně zahaleno „podezřelým“ veřejným a osobním životem známého spisovatele, což Novákova kniha, vytvořená s entuziasmem lidového žalobce a razící tezi o životě jako klíči k dílu, řadě lidí potvrdila. A to dokonce i tehdy, byla-li vybírána jako škodolibé potěšení, „guilty pleasure“. Kunderovská ironie dějin a života při té nejlepší práci: Člověk myslí, Bůh se směje.

Autorský polibek smrti

Dělené anketní druhé místo mezi Kunderou a Novákem vyjadřuje onen rozporuplný vztah místní společnosti k českému spisovateli, kterému bude v dubnu 92 let a jenž se dávno stal i spisovatelem francouzským a světovým. Naznačuje též základní spor mezi příjímáním autorova díla a morálním hodnocením jeho života.

Je-li pro část literární vědy, ovlivněné postmoderním myšlením, autor dávno mrtvá kategorie, jakkoli například podle Foucaulta nese dál určité společenské funkce, kterých se nelze zbavit, zdá se naopak, že je pro velkou část společnosti život autora důležitější než dílo. Přinejmenším se život může stát vodítkem k tomu, aby bylo dílo přijato či zapovězeno. A tak se Kundera za posledních dvacet let proměnil v hromosvod všech, kteří trpí pocitem, že křivdy komunistického režimu nebyly dostatečně odčiněny. Dnes tolik probíraná „cancel culture“, ona posedlost vymazávat historické postavy, jež jsou z dnešního pohledu potřísněny nespravedlností a zlými skutky, má evidentně více zdrojů a proudů.

Celé toto intelektuálně laděné divadlo spravedlnosti dějin navíc ke konci roku přisvítilo české vydání další Kunderovy biografie, kterou v roce 2019 ve Francii zveřejnil Jean-Dominique Brierre, známý například životopisy Boba Dylana a Édith Piaf. Kniha Milan Kundera – Život spisovatele je v mediálním odrazu, nastaveném do módu pro/proti, předváděna jako protiváha Novákovy „biografie s názorem“, protože na rozdíl od Nováka vyřadila ze zdrojů nepodložené drby přátel či archivy StB. Brierre mluvil pouze s těmi, kdo mluvit mohli (a mnoho jich na dřívější přání Kundery odmítlo, včetně nakladatele Gallimarda), a většinou s lidmi, kteří měli Kunderu rádi.

Není proto divu, že Brierre je všeobecně považován za jakéhosi laskavého zapisovatele Kunderova života. Kundera to navíc stvrdil „kritickým polibkem smrti“, když za Brierrův životopis autorovi poděkoval, čímž se poctěný autor honem veřejně pochlubil. „Musím přiznat, že z Kunderovy reakce jsem měl strach. Než jsem knihu začal psát, adresoval jsem mu dopis, v němž jsem ho upozornil, že kniha vzniká. Požádal jsem ho zároveň o setkání, přestože jsem věděl, že bude nemožné,“ svěřil se Brierre ve vysílání Českého rozhlasu Vltava už v červnu 2019, tedy v době, kdy se kniha teprve začala překládat. „Na dopis mi nikdy nepřišla odpověď. Když jsem knihu dokončil, poslal jsem ji Kunderovi. K mému překvapení mi zaslal krásný dopis, v němž mi poděkoval. Pochopil jsem, že se mu kniha opravdu líbila.“

Kdo by zůstal v Akropoli

Autor, který chce být jako člověk na základě vlastního rozhodnutí skryt před očima veřejnosti, píše svému životopisci krásný dopis díků – není to vůbec ten největší literární skandál? Čím byl tento „životopis bez názoru“ blízký Milanu Kunderovi? Člověka hned napadne: přece hlavně tím, že nebyl skandalizující, tedy že se autor nesnažil objevit nějaké kostlivce ve skříni a autorův běh časem předvedl tak, jak by to, kdyby toho byl schopen, možná udělal autor sám. Kunderovi mohlo konvenovat i to, že Brierre neměří jeho život morálními měřítky české postkomunistické společnosti ani jiným vyšším principem, podle něhož mají být spisovatelé jako mluvčí národa i lidsky morální autority (což se ukázalo v čase jako nesmysl, protože kdo by potom na národní Akropoli zbyl).

Jan Novák - Kundera: Český život a doba.
Na pultech knihkupectví Luxor v Praze se objevil životopis spisovatele Milana...

Brierre ale nezakrývá Kunderovu „aféru“ s údajným udáním z roku 1950. Její spuštění článkem v Respektu roku 2008 rozsáhle zachycuje a korektně ji popisuje, cituje i reakce významných světových spisovatelů, kteří se za Kunderu postavili. Pro Brierra je ale tato zmnožená autorita velkých světových jmen dostatečným potvrzením, že Kundera je v tomto případě v právu. Více než Respektu věřil Brierre Rothovi, Rushdiemu, Márquezovi, Pamukovi nebo Coetzeemu.

Vysvětlením jakýmsi morálním oddechnutím Milana Kundery, který se kvůli Brierrově ohleduplnosti či solidnosti a nebulvárnosti vyhnul veřejnému zostuzování a ponižování, se však děkovný dopis francouzskému životopisci odbýt nedá. Je to zcela jistě sympatie a dík mnohem hlubší. Překvapilo mě nyní, že jsem ho zaznamenal už v dubnu roku 2019, kdy měl Kundera devadesátiny. Tehdy jsem pro jedno české nakladatelství usilující o překlad Brierrovy biografie psal na knihu posudek, v němž mimo jiné stojí: „Z hlediska vnímání Kundery i jeho úporné snahy o zakrývání sebeobrazu je zajímavé, že Brierre nejvíce akcentuje Kunderův otisk osobnosti v jeho vlastních románech. Rešerše je tu velmi pečlivá, autor se však prakticky nedopouští větších vlastních interpretací a nechává mluvit citáty v přesně daném kontextu životopisného běhu. Hojně ale pro pochopení Kunderova psaní cituje zahraniční i domácí odborníky (Kristeva, Chvatík, Finkielkraut…), lidi, kteří Kunderu přímo znali nebo o jeho díle psali studie či předmluvy k jeho románům.“

Kundera vlastně děkuje Brierrovi nejvíc za to, že si všímá především jeho románů a bere je jako vodítko celou knihou, nota bene ve výkladech osobností, které se literaturou celoživotně zaobírají a kterých si evidentně váží i Kundera. Je to zajímavé srovnání: Jan Novák totiž také původně vychází z díla a sleduje otisk autora v díle, neobtěžuje se však výklady druhých a vše si interpretuje sám, a to často ze zdrojů, o jejichž dobré vůli lze úspěšně pochybovat.

Kafkovské variace

Přimknutí se k dílu a neustálá snaha otáčet společenský a mediální zájem jen na ně má u Kundery dlouhodobou logiku. V jeho esejích lze vysledovat stopu strachu z biografického uloupení díla. Děje se to zejména v pasážích o Kafkovi, ať už ve Zrazených testamentech, nebo jiných esejistických souborech. Kundera s jistou melancholickou lítostí mluví nejen o tom, že Max Brod zradil svého přítele Franze Kafku, který ho dvakrát žádal o zničení svého díla (co na tom, že to bylo částečně v žertu), ale všímá si i společenské recepce Kafkovy tvorby, která se dostala do role jakéhosi přívěsku soukromého života. Vypráví se víc o utrpení mladého Kafky, jemuž nerozuměl otec, trápil se láskou, neschopností zapadnout do systému a neukojitelnou touhou „stát se literaturou“. Kafkovy povídky a romány naopak skoro nikdo nečte, pomineme-li populární obraz proměny člověka v brouka, který je spíše anekdotou dokreslující to, že Kundera má v tomto hodnocení v podstatě pravdu.

Ani Kundera by jistě nechtěl zůstat v paměti jako ctižádostivý oportunistický a věčně levicový (komunistický) intelektuál, který kdysi někoho udal a způsobil tím velké utrpení, byl na holky, o čemž hodně a rád misogynně psal, a byl také na peníze a na slávu, za nimiž později utekl do Francie, jak ho víceméně líčí názorová biografie Jana Nováka. Jako autor touží Kundera zůstat ve svých románech, ne ve svém životě. Proto mu je Brierrova vstřícnější kniha blízká.

„Mezi románem na jedné a paměťmi, biografií, autobiografií na druhé straně je rozdíl podstaty. Hodnota biografie záleží v novosti a přesnosti objevených faktů,“ vysvětluje Kundera v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli (1993). „Hodnota románu (je) v objevení až dosud neznámých možností lidské existence jako takové; jinými slovy román objevuje, co je skryté v každém z nás.“ Pro autora románu je to největší vyznamenání, soudí Kundera, když někdo řekne: „Našel jsem se v postavě knihy.“ Je to také důkaz, že já románu, jak popisoval Proust, je někdo jiný než já občanské, například Marcel Proust, občan Francouzské republiky.

Když se kritik či žurnalista vrhnou na život autora a snaží se z něj vykládat dílo, je to zásadní nepochopení situace a podstatného, bytostného sebeoddělení, bez nějž neexistuje tvorba. Kundera připomíná osud kritika Saint-Beuvea, „oblíbence“ Proustova, který šel touto cestou a podle Kundery „tím, že se upřel na život spisovatelů, minul fatálně jejich dílo, protože, říká Proust, kniha je produktem jiného já než toho, které vychází najevo v našich zvyklostech, ve společnosti, v našich neřestech; spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách.“

Zajištění hranice mezi já autorským a já osobním, tato bytostná schizofrenie, jež je v moderní době i díky pohledu románu neustále někým jiným, má pro Kunderu hlubší než románový, literární význam. Vystupuje tu i obecnější hranice mezi soukromým a veřejným, jejíž rozmazávání je příznakem pozdní doby, ve které žijeme a která kdysi získala jméno postmoderní, než přestalo značit a být důležité, tedy doby, které už Kundera nerozumí a nechce rozumět, protože v ní ztrácí sám sebe, a tím i svobodu. Kde mizí hranice mezi veřejným a soukromým – jako se to dnes do velké míry děje vstupem na informační internetovou dálnici a kumulací soukromých osobních dat v ohromném měřítku (big data) –, mizí i lidský svět a lidské vůbec.

Kundera se v této věci opět odvolává na Kafkův román Proces, jenž je předzvěstí světa bez důležitých diferencí. „Poslední substantivum Procesu: stud. Poslední obraz: cizí tváře těsně u tváře K., téměř se ho dotýkajíce, pozorují nejintimnější stav K., jeho umírání. V posledním substantivu, v posledním obraze, je soustředěna základní situace celého románu: být kdykoli přístupný ve své ložnici; nechat si sníst svou snídani; být ve dne v noci předvolatelný k výslechům; vidět padat záclony z oken; nemoci být, s kým chci být; ztratit status individua. Tato transformace člověka ze subjektu v objekt je prožívána jako stud.“

Duch románu, duch složitosti

Kunderův dík Brierrovi by tedy bylo možné chápat jako poděkování za to, že skutečný stud ještě existuje, že někdo ctí hranici soukromého a veřejného, subjektu a objektu, že Kafkovi je nějak a navzdory všemu rozuměno a že ani Kundera není ve svém díle upadajícím do bezvýznamnosti úplně nevyslyšen. Ostatně většina esejů, které Kundera za posledních třicet čtyřicet let napsal, k tomuto tématu více či méně míří. Udržení hranice, která umožňuje zachovat dílo a umění jako takové, což je ve všudypřítomné mediální bouři stále méně a méně možné. Kundera o tom píše už v roce 1983, kdy vyšel jeho esej A co když nás román opustí?, později přejmenovaný na tajemnější Zneuznávané dědictví Cervantesovo.

„Román (jako ostatně celá kultura) se ocitá čím dál tím víc v rukou medií; a média, tito agenti planetárního sjednocení, amplifikují a regulují proces redukce; distribuují do celého světa stejné simplifikace, stejná klišé, ta, která jsou s to být přijata největším množstvím, všemi, celým lidstvem,“ rozčílil se tehdy čtyřiapadesátiletý Kundera. Rozlícený překrucováním svých románů v novinách i v literárním tisku narazil na podstatnější mediální nivelizaci všeho, která se po přelomu tisíciletí ještě stupňuje. A tak se náhle román stává poslední obranou před totálním rozpadem novověkých jistot a rozdílů, na nichž stojí moderní civilizace: „Duch románu je duch složitosti. Každý román říká čtenáři: Věci jsou složitější, než myslíš. To je věčná pravda románu, ale je ji čím dál méně slyšet v hluku jednoduchých a rychlých odpovědí, které předcházejí otázce a vylučují ji.“

I tuto specifickou teorii románu, kterou Kundera vytvořil, lze vyložit jako úpornou snahu nepustit k sobě vlastní minulost, za což si podle mnohých rozčilených moralistů nezaslouží být čten. Jenže když se řekne toto, je třeba alespoň experimentálně vyzkoušet i druhou, pozitivní možnost čtení, které brání před zmizením nejen dílo, ale i individualitu. Kunderova vzpomínka na obraz rakovinou zmoženého zpěváka Jacquese Brela, kterého přepadnou před nemocnicí fotografové, dokresluje důsledky primárnosti soukromí a intimity před dílem, jíž se podle řady kritiků vyznačuje „Kunderův životopis“ Jana Nováka. „Zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle, kdy se stane zvykem a právem (zvýraznění PF), nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití a zmizení individua.“

U životapsaní Kundery ale nejde pouze o odhalování intimity, jakkoli je toho Novákova kniha plná. Jde o mravní soud. O souzení autora, který odlišuje sebe od autorského subjektu díla a jenž odmítá posuzovat své knihy podle životních peripetií. Ale cožpak někdo potřebuje vědět, zda Dostojevskij někdy něco ukradl či někoho ve vězení přizabil, když se v četbě propadá do morálního, všelidského dramatu Bratrů Karamazových? Bude potom jiná jeho interpretace románu? A mění se něco na genialitě Máchovy poezie, když víme, jak bezohledně „pícal“ a že pravidelně masturboval?

Nezáleží, kdo mluví

Kundera bránil svoje dílo tím, že skrýval svůj život. Brierre to víceméně respektuje a hledá Kunderu autora se vší jeho mnohoznačností, zabudovanou do románu. Novák čte Kunderu s morálním nárokem na pravdu, a tak také soudí jeho život i dílo, které od sebe neumí oddělovat. Odmítá tak primárně mnohoznačnost, relativitu a ironii lidského pobývání na světě, jež jsou výsadními objevy románového světa, a dělá to ve jménu pravdy, kterou má předem. To je také důvod, proč se ve většině interpretací Novák s Kunderovým psaním zcela míjí. Proč tomu tak je, překvapivě nejlépe vysvětluje ve Zneuznávaném dědictví Cervantesově sám Kundera. „Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo byly zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat. Na této touze jsou založená náboženství a ideologie. Nemohou se smířit s románem, dokud nepřeloží jeho řeč relativity a mnohoznačnosti do svého dogmatického a apodiktického jazyka.“

Jistě že je legitimní odmítnout číst romány určitého autora z náboženských či ideologických důvodů, ale nelze na ně automaticky přenášet morální vinu, nešíří-li nenávist nebo nevyzývají-li ke zločinu (např. Hitlerův Mein Kampf). A to nejen pro dílo samo, které za svého tvůrce nemůže, nýbrž i pro to, co toto dílo říká. Jak ve Foucaultově slavné stati Co je autor? naznačuje citát Samuela Becketta: „Co záleží na tom, kdo mluví, že někdo něco řekl: nezáleží na tom, kdo mluví.“

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.