Lidovky: Na výstavě prezentujete své nové práce na papíře, které vznikly během jarní a podzimní karantény. Jak se do nich aktuální pandemie otiskla?
Celý první lockdown jsem strávil na Šumavě v improvizovaném studiu s rýsovacím prknem mezi pingpongovým stolem a boxovacím pytlem v prázdném penzionu mého otce. V domě po prarodičích jsem našel pár knížek, které jsem odložil na střední škole, mezi nimi byl i životopis Josefa Váchala, který prožil neskutečné životní strasti a peripetie, ale neztrácel smysl pro humor.
Poslední dobou při procházkách v lese se mě místo klidu spíše zmocňoval smutek a beznaděj. Hledání kousků divočiny, která je jedinou útěchou moderní duše, jak o nich píše Váchal, se stala nemožná. I v těch nejvzdálenějších koutech Šumavy na mě doléhal sténající kmen stromu drceného motorovou pilou.
  |
Lidovky: Co jste si z tohoto kraje vzal?
Soustředil jsem se na detaily a mikrosvět plísní a hub, pohyby larev a červů, na systémy, které tvoří nový život na tlejícím a rozpadajícím se základě. Re-adaptace je série obrazů vzniklá na Šumavě, kde jsem mimo jiné také trávil čas nahráváním nejrůznějších zvuků a zpěvů ptáků těsně před rozbřeskem a těsně po západu slunce.
Na jaře totiž utichla letadla a celá civilizace zpomalila. Bylo snadné se nechat unést myšlenkou úplného zastavení a znovunalezení rovnováhy v přírodě.
Lidovky: A další série Distorted Zones?
Ta už vznikla v Praze v době, kdy letní uvolnění přineslo další epidemickou vlnu. Přemýšlel jsem o těle a o osobních zónách, o rozpadech jednotlivých zažitých hranic a změnách stereotypů, které pandemie přinesla. Navázal jsem na kruhové šablony vinylových gramofonových desek, které již dlouho používám jako základní měřítko geometrických kompozic, a seskupoval šablony do nových tvarosloví. Zároveň jsem kreslil automatické kompozice obranných štítů a obranných mechanismů.
Přemýšlel jsem také o komunitě složené z různých profesí jako možné cestě do budoucnosti a o projekci města, která se mění v zahrady, kde utopické projekty dostávají jasnější obrysy.
Lidovky: Vaše práce budou k vidění v Lucie Drdova Gallery do 29. ledna. Jakým způsobem se na ně budou moci lidé přijít podívat a jak budou organizované individuální prohlídky?
S Lucií jsme se domluvili na individuálních prohlídkách po telefonické domluvě nebo prostřednictvím mailu.
Lidovky: Nese výstava nějaké konkrétní poselství?
Chtěl bych, aby fungovala jako zastavení k četbě a poslechu, během loňského roku jsem si totiž uvědomil, jak je naše civilizace křehká a jaké následky může mít globalizace, technokracie, dezinformace a manipulace. Obrazy by měly zároveň vést také k určitému odlehčení těžkosti a úzkosti ze současné situace.
Lidovky: Řada vašich děl se nachází na pomezí malby, zvuku a instalace. Proč jste nyní zvolil klasický papír?
Generativní proces malby využívám jako ilustraci průběhu zvukového záznamu nebo neviditelných fenoménů magnetických vln a energií. Rád experimentuji a loňský rok byl experimentální na hodně úrovních, nutil mě více improvizovat a hledat nové úhly pohledu – cestovat spíše v představách na papíře, kde jsem nacházel únik v podobě zvukových krajin, do kterých je možné vstoupit, podobně jako do digitálního světa virtuální reality, i když jen ve 2D. Tato kombinovaná technika na papíře mi umožňuje pracovat stejně jako s malbou na plátno, ale dovoluje mi se více soustředit na detail, a navíc v praktickém menším formátu.
Lidovky: Je mezi vystavenými díly nějaké, které byste označil za těžiště výstavy?
Těžiště výstavy nemám, jde spíše o příběh a ilustrace budoucích ekosystémů nebo shluku rezonancí a vln. Vibrace postupně tvoří nové stavební prvky hmoty, z kterých pak vznikají abstraktní formy vyvolávající v divákovi vlastní představy a apofenie.
Lidovky: Do jaké míry se do vašeho díla promítá to, že jste aktivní hudebník?
Hudba a zvuk jsou jeden z prvních vjemů, které přímo reagují na emoce. Fyzicky se jedná o rezonance, se kterými naše smysly reagují, zkouším je pak přenášet i na vizuální rovinu. Mimo jiné jsem si během lockdownu nahrával pravidelné hlášení z místního rozhlasu, které upozorňuje na postupné epidemické restrikce.
Zní totiž apokalypticky a zároveň tragikomicky, když spustí veselá hudební znělka, která je jakoby z jiné doby, kdy bylo ještě všechno fajn. Chtěl bych ho zveřejnit na soudcloudu společně s terénními nahrávkami a ambientem, které jsem loni nahrál a mohly by být doprovodným zvukem k výstavě.
Soundcloud se soundtrackem ZDE.
Lidovky: A jak pandemie loňského roku ovlivnila vaši práci obecně?Hodně se toho změnilo, mnoho plánů se neuskutečnilo, výstavy a rezidence zůstaly odložené. Ale na druhou stranu jsem ocenil nemít žádné deadliny. Během prvního lockdownu se mi ozvali studenti z FAMU, jestli bych nechtěl spolupracovat na zvukovém designu podcastů Until Further Notice, které mapují jak dění v socio-politickém a uměleckém světě, tak změny, které pandemie přinesla. Což by byla pro mě nová zkušenost. V té době mi už začala chybět spolupráce a interakce, takže jsem to bral jako skvělou výzvu.
Lidovky: Jak loňský rok zvládla vaše kapela ba:zel? Museli jste rušit koncerty a vystoupení?
Měli jsme v plánu, že vydáme druhé album a pojedeme na turné s německou kapelou Aniyo Kore, ale všechno jsme odložili kvůli druhé vlně. Takže jsme se zavřeli do studia, nahráli jsme nové vokály a hodně věcí přemixovali. Ewelina Chiu (Vlčkova partnerka a druhá členka dua ba:zel, pozn. red.) se věnovala svému sólo projektu Ai fen, se kterým vydala album postforever.
Lidovky: Ve chvíli, kdy jsou uzavřené galerie a hudební kluby, nepřemýšlel jste o variantě přesunout svou práci na internet? A jde to vůbec?
I tato výstava měla být vlastně původně jen virtuální „viewing room“ na stránkách galerie, ale přišlo mi líto nevystavit mé práce fyzicky všechny pohromadě. Jsem rád, že k tomu došlo, protože není nad fyzický kontakt.
Lidovky: S jakými vyhlídkami jako vizuální umělec a hudebník očekáváte rok 2021?
Naučil jsem se nic moc neočekávat, takže mám pocit, že letošní rok bude hodně o improvizacích a možných kolaboracích. Ale doufám, že se postupně situace zlepší a kulturní instituce a koncerty budou opět v provozu.
