RECENZE: Dvojitá porce propagandy ve sporu Woodyho Allena. Diváci a čtenáři si mohou připadat zneužíváni

Je to jedna z nejodpornějších tahanic, které zamořují světový veřejný prostor – a čerstvý dokument HBO tu odpornost nijak neumenšuje, nýbrž naopak. Bez ohledu na to, kdo má v jádru onoho nechutného sporu pravdu.

Jak čtení Allenovy knihy (tedy těch jejích pasáží, které se kauzy týkají), tak sledování čtyřdílného dokumentu Allen v. Farrow je veskrze nepříjemná záležitost a klade na čtenáře, resp. diváky extrémní nároky. Konkrétně na jejich schopnost odolat emocionálnímu nátlaku, odfiltrovat informace, které nemají s podstatou věci co dělat, nenechat si podsunout nepodložené závěry, oddělovat tvrzení od faktů a odložit stranou veškeré osobní sympatie (či naopak antipatie). 

Kniha i dokument přitom přicházejí za publikem s nekompromisním požadavkem, aby se absolutně přiklonilo na jejich stranu a zcela zavrhlo tu druhou. Čtenář ani divák přitom nemá k dispozici tak pevná fakta (byť se obě strany tváří, že mu je poskytují), aby mohl takové rozhodnutí se stoprocentní jistotou učinit.

Neblahá návštěva

Oč ve sporu jde, si většina lidí patrně alespoň matně vybaví: Woody Allen údajně počátkem srpna 1992 pohlavně zneužil tehdy sotva sedmiletou Dylan, kterou předtím společně s Miou Farrowovou adoptoval. Mělo k tomu dojít při jeho návštěvě ve venkovském sídle v Connecticutu. Kriminální čin se měl stát v podkrovní místnosti, kam prý Allen svou dceru vylákal. Oporu má toto tvrzení ve videonahrávkách, které v dalších dnech s Dylan pořídila Farrowová.

V posledních letech je hlavním (a nutno říci, že přesvědčivým) argumentem této strany sporu jasný postoj dospělé Dylan, která prohlašuje, že si přesně pamatuje, jak byla zneužita. Vlivným spojencem Dylan a Mii Farrowové je Ronan Farrow, mladší bratr Dylan, jehož biologickými rodiči jsou Mia Farrowová a oficiálně též Woody Allen (byť podle Allenových vzpomínek mu Farrowová tvrdila, že skutečným otcem je její první manžel Frank Sinatra).

Ronan Farrow se vypracoval na elitního reportéra, který mimo jiné pomohl usvědčit Harveyho Weinsteina ze sexuálních zločinů. Případ své sestry vzal za svůj a má velký podíl na tom, že je dnes Woody Allen nežádoucí osobou a až na výjimky se od něj odvrací herci z jeho filmů i další celebrity.

Sourozenci se neshodnou

Co má k dispozici druhá strana, tedy Woody Allen? Po desetiletí se zdálo, že to nejdůležitější: výsledek dvou různých oficiálních šetření, která nevedla k Allenovu obvinění. Naopak naznačovala, že Dylan své výpovědi učinila pod vedením Mii Farrowové a patrně byla zmanipulována. Allen k tomu ve svých memoárech dodává informaci, že Dylan v inkriminovaném období už nějakou dobu podstupovala terapii, protože nedokázala odlišit fantazii od reality.

Allen disponuje také svědectvím jiné adoptivní dcery Mii Farrowové Soon-Yi, která se v rané dospělosti (což je ovšem bohužel další podstatný kámen úrazu) stala Allenovou přítelkyní a posléze manželkou. Právě zjištění, že Allen má vztah se Soon-Yi, vedlo podle Allena k Miině pomstě, tedy k obvinění z obtěžování Dylan. 

Podle Soon-Yi byla Farrowová despotická matka a svých čtrnáct dětí, většinou adoptovaných, sektářsky drezírovala. K tomuto tvrzení se v roce 2018 přidal také Moses Farrow (vystudovaný terapeut), kterého kdysi Woody Allen adoptoval současně s Dylan. Moses v textu zveřejněném na webu také popisuje inkriminovaný den (bylo mu tehdy čtrnáct) a dovozuje, že k zločinu nemohlo dojít.

Dokument má o pravdě jasno

Jak se v tom vyznat? Kniha Woodyho Allena čtenáři (který o to bůhvíjak nestojí) předkládá děsuplný obraz toxické Farrowové, jež sama pochází z příšerné rodiny, nezvládá partnerské vztahy a už vůbec ne péči o děti, které obsesivně adoptuje a neustále je přejmenovává. Zato prý dokáže snadno očarovat, koho si zamane, nejprve Allena, pak různé významné činitele zasahující do sporu i znepokojenou veřejnost.

Dokument Allen v. Farrow podle názvu i anotace může vypadat jako nestranný pohled na spor, ale o tom, kde je pravda, jeho tvůrci ani na vteřinu nepochybují. Což by nakonec bylo možné respektovat. Oceňovaní dokumentaristé (společně pracovali mj. na snímku odhalujícím skandální bagatelizaci sexuálního násilí v amerických studentských kampusech) došli k přesvědčení, že oficiální šetření z 90. let je výsledkem politické manipulace a nátlaku vlivných a celkově odrazem tehdejší společenské atmosféry, jež stranila úspěšným mužům a marginalizovala ženy.

 Allenovo tehdejší osvobození je pro ně proto irelevantní a určujícím zdrojem je pro ně svědectví Dylan, Mii Farrowové a jejich přátel. Pro jejich verzi také filmaři sebrali řadu dalších argumentů (slovo „důkazů“ by ale asi bylo příliš silné).

Co je však horší: filmaři se evidentně rozhodli, že pravdu, o níž nepochybují, je potřeba podpořit všemi prostředky. Woody Allen je vylíčen jako podlý démon, který postrádá jakékoli skutečné city a své okolí udržuje ve strachu. Za pomoci řady žurnalistek a žurnalistů je načrtnuta zákeřná podmanivost jeho díla, aby se pak dotyční vyznávali, jak už se nikdy nebudou moci na žádný Allenův film podívat. Ukázky z filmů, kde se mladé ženy zamilovávají do starších mužů, jsou představovány jako doklad režisérovy zvrhlosti.

Farrowová je naopak prezentována coby bezmála světice, pocházející z krásné, bohužel neštěstím stižené rodiny, která vždy vše činila výhradně pro své děti, případně pro lidstvo. Neobjeví se ani stín, který by Farrowové úlohu problematizoval – vše zlé, co se případně událo (a různé prokazatelné průšvihy tu zkrátka zmíněny nejsou) je buď dílem osudu, nebo ďábelského působení Woodyho Allena. 

V závěrečném dílu série je položeno rovnítko mezi Allenovu kauzu a případ Michaela Jacksona nebo Romana Polanského. O něm mimochodem Woody Allen ve své knize také mluví – ovšem předhazuje tam Mie, že neváhala svědčit v Polanského prospěch...

Osobnosti, které se v dokumentu ke kauze vyjadřují, jsou zřetelně rozděleny na ty, které prohlédly a, jakkoli je to bolelo, Allena zavrhly, a na ty pomýlené, které slepě trvají na jeho nevině. Allenův pohled je v dokumentu zastoupen celkem bezvýznamnými úryvky z audioverze jeho knihy (zpravidla citovanými proto, aby doložily jeho cynismus) a když přijde řeč na „odpadlíka“ Mosese, hovoří příslušníci Miiny rodiny s tak starostlivou lítostí, že není zase tolik těžké věřit tvrzením o rodinné sektě. Dylan nechají filmaři předvést před kamerou nervový záchvat a samozřejmě prezentují i dávné nahrávky jejího dětského svědectví, o němž nyní přizvaní experti unisono prohlašují, že je nepochybně autentické.

Jak namalovat prokurátora

Dokumentaristé též inscenují Dylanino setkání s prokurátorem Frankem Macem. Ten tehdy dozoroval policejní vyšetřování a následně se rozhodl nejít s případem k soudu, protože prý nechtěl vystavovat dívku dalším traumatům. Dospělá Dylan si nyní vyčítá, že nebyla jako dítě silnější a přesvědčivější, a starý pán ji dojemně zapřísahá, ať se neobviňuje, že to bylo jen a jen jeho rozhodnutí. V dokumentu jsou zkrátka na této straně jen samé úžasné a uvědomělé osoby.

Jaksi lidštěji přitom působí, když Woody Allen píše: „Řekl bych, že soudní lidé zapochybují, že to byla starost o Dylan, co přimělo prokurátora Maca, aby nechal svůj případ vyšumět. Pravda byla taková, že Maco byl smutný neschopa, který by, jak věřím, obětoval svou pravou ruku a obě Dylaniny, kdyby měl tu nejmenší šanci vyhrát.“ 

Jenomže ani to samozřejmě neznamená, že by musel mít pravdu Allen. Tam, kde dokument používá citové vydírání, kýčovité selanky a manipulativní hudební podkresy, nasazuje Allen jen zase jiné nástroje propagandy, ty, které ovládá – vtip, jízlivost, inteligenci.

Každé z obou ostře pálících děl jistě někoho přesvědčí a ta šťastnější část publika pak bude v tom základním věřit pravdě. Zároveň si ale úplně všichni mohou právem připadat hrubě manipulováni a – v smutném souladu s předmětem sporu – zneužíváni. S Allenem i Farrowovou se totiž lze bezpečně shodnout na jediném – že by bylo o mnoho lepší, kdyby se ti dva v osobní rovině nikdy nedali dohromady.