RECENZE: Jasného exilové touhy. Osoba filmaře je v biografii objektivně podaná

Kolik toho doopravdy dobře známe z díla jednoho z nejdůležitějších českých filmařů 20. století? Někdo dokonce může mít Vojtěcha Jasného zařazeného jako režiséra jednoho výjimečného díla, Všech dobrých rodáků z roku 1968, před nímž ta ostatní blednou.

„Ve skutečnosti jeho filmografie jako celek vyniká něčím jiným, totiž rozsahem a růzností forem, žánrů a témat,“ upozorňuje filmový historik Jiří Voráč v úvodu. „Natočil celkem šedesát dva titulů, z toho (jen) dvanáct celovečerních hraných filmů pro kina. Většinu tvoří televizní filmy, inscenace a dokumenty, které realizoval po odchodu do exilu v západní Evropě a Severní Americe. Zahraniční část jeho díla je u nás stále téměř neznámá.“

To by se mohlo trochu změnit i díky Voráčově knize. Ta spojuje preciznost odborné publikace s přístupným stylem, osobním vkladem autora a velkým prostorem pro osobní pohled samotného Vojtěcha Jasného. Klíčovým zdrojem informací byl pro Jiřího Voráče osobní archiv Vojtěcha Jasného zahrnující zhruba tisíc stran rukopisných pamětí z 80. let, dvacet tisíc stran Diářů vedených od roku 1964 a další tisíce stránek pracovních Filmových notesů. 

Z tohoto hlediska je 600 stránek Voráčovy knihy vlastně ještě celkem subtilní rozsah, zvláště když podstatnou část publikace tvoří bohatá fotodokumentace, jeden celý nerealizovaný literární scénář, vzpomínky Jasného manželky Květy a faksimile mnoha významných či příznačných dokumentů z Jasného pozůstalosti.

Souběžně s knihou autor pracoval také na vytvoření Archivu Vojtěcha Jasného, kde má být systematicky shromážděn filmařův odkaz. Dalším zdrojem byly pro Jiřího Voráče četné rozhovory s Vojtěchem Jasným vedené v Česku i v zahraničí. „Archiv ani tato práce by nevznikly bez důvěry a vstřícnosti Vojtěcha Jasného a bez jeho aktivní spolupráce. Souběžně s tím se tak postupně zrodilo osobní přátelství,“ zdůrazňuje autor v poděkování.

O to cennější je kritický odstup, kterého je Voráč i tak schopen – třeba část studie věnovanou nerealizovaným projektům shrnuje lakonickým konstatováním: „Autorské náměty, kterých je mezi nerealizovanými tituly převážná část, jsou sice svým způsobem nejautentičtějším projevem autorské umělecké vůle (nekorigované produkční a finanční logikou), ale vykazují poměrně úzký myšlenkový a literární rejstřík a potvrzují, že Vojtěch Jasný byl silnější jako režisér než jako scenárista.“

Kauza Kominíček

Mimořádné postavení má mezi nerealizovanými Jasného projekty Kominíček a korouhvičky, námět původně volně inspirovaný Andersenem, zrozený na počátku 60. let souběžně s podobně laděnou pohádkou pro dospělé Až přijde kocour a v průběhu let mnohokrát metamorfovaný a různě rozpracovávaný. Ve Voráčově publikaci je přetištěn scénář z roku 1978, zformovaný do podoby propracované, ale zároveň velmi přímočaré a návodné alegorie politického vývoje Československa.

V poznámce pod čarou cituje Voráč, co si o dřívější verzi Kominíčka zapsal filmař a dramaturg Pavel Juráček do svého Deníku: „Myslel jsem si, že Vojtěch Jasný je pan Někdo. Pak jsem četl jeho námět o českém kominíčkovi, který způsobí světový mír, a nechtěl jsem věřit svým očím, co je to za prostoduchou, naivní a bezvýznamnou věc.“

Je na čtenáři, do jaké míry se s Juráčkovým hodnocením ztotožní, scénář a jeho osud je v každém případně pro pochopení Jasného světa důležitý, a jeho plné otištění v knize tudíž dává smysl. Z jiných pasáží v publikaci vysvítá, jak se Jasného tvůrčí nápady, které se mohly někdy zdát naivní, překotné, bezbřehé či schematické, nakonec přetavily v živoucí dílo – ať už postupným zráním, dramaturgickou kultivací, nebo praktickými vlivy. To je třeba případ experimentálního dokumentu Stromy, ptáci a lidé z roku 1976, natočeného v Německu.

I když kniha nepomíjí některé méně skvostné součásti Jasného tvorby i života, výsledný obraz, který poskytuje, je plastický, objektivně podaný a poté filmařovými osobními vzpomínkami barvitě dotvořený portrét úctyhodné osobnosti, která dokázala překonat nechtěnou odluku od domova a režírovat na špičkové úrovni: ať šlo třeba o filmové Klaunovy názory (1976) podle předlohy Heinricha Bölla, nebo v témže roce o divadelní inscenaci Havlových aktovek Audience a Vernisáž a Policajtů Sławomira Mrożka ve Vídni.

Pasáže věnované jednotlivým Jasného pracím hojně citují i dobové kritické ohlasy: s autorem lze jen sdílet tušené pobavení nad tím, jak totéž dílo může inspirovat nejen rozdílné, ale zcela protikladné kritické reflexe. Což mimo jiné dokládá, jak důležitá je pro tvůrce víra v sebe sama, která nestojí a nepadá s hlasy jiných. A tu Vojtěch Jasný nepochybně měl.