Autor, který již v dřívějších studiích a knihách rozvíjel myšlenku všeobecné scénovanosti jako příkazu doby, se nyní vydává na objevnou pouť po nejrůznějších uměleckých formách. K úvahám ho bezpochyby vede současný stav směšování hodnot. Píše, že považuje za důležité odlišit jistý druh tvorby, pro který je snad možné vyhradit název i status umění, od všeho ostatního, co se dnes považuje za kreativní. Chce tedy odlišit umělecké scénování od všeobecného scénování. Zároveň ale konstatuje, že není jasné, zda je takové odlišení stále oprávněné a co tuto odlišnost způsobuje.
Slavné obrazy jako dramata
Úvahy nad tím, co je ještě umění, jsou dnes legitimní, některé umělecké projevy permanentně vzbuzují otazníky a příkladů je víc než dost. Jak třeba hodnotit body art Kateřiny Olivové? Je to pouhý exhibicionismus, anebo je její sebescénování standardní umělecký projev, neboť východiska se už dávno změnila?
Vostrý skládá zajímavý koncept dnešního vnímání umění, snaží se pojmenovat, jak se tento proces vyvíjel, z jakých zdrojů čerpal, jaké směry a tendence se v tomto vývoji kříží. Tento pohled by nemohl vzniknout bez důkladného studia a znalosti desítek výtvarných děl. Autor však na ně nepohlíží okem kunsthistorika, ale teatrologa, který má cit pro dramatickou akci, pro scénický efekt. Všímá si jak starých mistrů, tak moderních forem včetně fotografie, reklamy, nových médií, performancí apod. Knihu otevírá podnětná studie o Berniniho kapli Cornarů v římském chrámu Santa Maria Vittoria. Vostrý oltář s vrcholně expresivní Extází svaté Terezy vidí jako promyšlené divadlo, jako výjev v prostoru, a to i přesto, že aktéry nejsou živí herci.
Další autorovy úvahy se točí kolem vývoje portrétů opět od starých mistrů až po současnost, aplikuje teorii sebescénování a rozvíjí ji na překvapivých příkladech, třeba bombastický portrét Ludvíka XIV. v kontrastu s civilní stylizovanou fotografií Irene Stehli s názvem Doma, která ukazuje muže v trenýrkách obklopeného svými atributy. Zde se autor dotýká i pojmu zveřejňované intimity a pěstování voyeurismu.
Vostrý má dar přemýšlivého uvažování a vidí vždy nečekané souvislosti, objevných tezí nad různými uměleckými projevy je v knize bezpočet. Třeba srovnání velkolepého Napoleona imperátora s fotografií snídající Marylin Monroe v nedbalkách. Píše, že císařův portrét scénuje jeho moc, portrét Marylin scénuje její půvab, ale táže se, zda fotka slavné herečky není také prezentací moci, ba jestli s ní přímo nekalkuluje. Tedy moci sexuální přitažlivosti, jež má na politiku neméně velký vliv.
Podobně se odvíjejí i další úvahy nad slavnými obrazy. Například v analýze Schikanedrova plátna Vražda v domě z roku 1890 vidí i tzv. neviditelné dění, které z obrazu vytváří skutečné drama, a tento malířův postup překonávání naturalismu přirovnává k postupům Čechova či Strindberga. A od Schikanedrova obrazu není až tak daleko k Brechtovi, jak Vostrý dokládá v dalším oddílu. Postupně si všímá i dnes rozšířené formy, a sice montáže, neboť dnešní svět je stále víc tvořený z tříště. Sem patří reklama, využití symbolů se přibližuje dramatickému umění. Autor nabízí plastické popisy konkrétních a příznačných inscenací od Radokova Komika až po třeba Nebeského Médeiu, jsou to vždy brilantně využité příklady.
Vostrý se také obrací k divadlu v době modernismu a nachází témata, jež do sebe výtečně zapadají. Líčí nástup filmu jako masového média – mj. připomíná vztah avantgardy k němu (konkrétně Osvobozeného divadla), který je dle něj téměř instruktivní. V nových souvislostech píše o dalších tvůrcích přelomu 19. a 20. století, světových i domácích, najmě o německých novátorech, a končí Antoninem Artaudem, čímž se obloukem vrací na úvod k vnitřní scéničnosti. Závěrečný exkurz pak patří performanci a konceptuálnímu umění.
Vostrý ve své knize v podstatě nabízí logicky vystavěný manuál, jak se vyznat v dnešním nepřehledném světě umění. Čtenář se musí sklonit nad autorovou erudicí, která otevírá nové horizonty. A kromě toho je to studie čtivá a barvitá.
Jaroslav Vostrý: Scénování a uměníPraha, Kant 2020. 278 s. |
