Lidovky.cz

Kultura

Dali jsme protokolům těla, říká režisér Havelka o inscenaci podle skutečného masakru u Přerova

Očitý svědek. Výpovědi svědků ožívají. Jiří Havelka (uprostřed) během natáčení s herečkou Annou Fialovou. foto: ND

Rozhovor
PRAHA - říká režisér Jiří Havelka o své nové inscenaci věnované masakru 265 lidí, k němuž došlo v červnu 1945 u Přerova.
  16:00

Lidovky: Jak jste se o masakru na Švédských šancích dozvěděl?
Před několika lety, když jsem zkoušel v Bratislavě. Spolupracoval jsem s Ústavem pameti národa a dostal se mi do rukou obsáhlý vyšetřovací spis lověšického masakru z Vojenského historického ústavu. První, co mě zarazilo, byla moje nevědomost. Jak jsem o tak hraniční historické události mohl nevědět. Zajel jsem do Přerova za panem Františkem Hýblem, který se zmapování té kauzy věnoval asi nejvíce a vydal o ní knihu, a také jsem šel k památníku přímo na místě masové vraždy. Od té doby jsem to měl v hlavě.

Videoinscenace Očitý svědek (2021). Režie: Jiří Havelka.
Videoinscenace Očitý svědek (2021). Režie: Jiří Havelka.

Lidovky: Co vás na té dramatické situaci zajímalo?
To se proměňovalo v čase. Lověšický masakr je výjimečný právě svým vyšetřováním. Obludnost této exekuce nedovolila, aby se ututlala, třeba Mezinárodní červený kříž se velmi angažoval, a tak došlo k vyšetřování jak civilním soudem, tak vojenskou prokuraturou. Ten materiál je skutečně objemný. Vyšetřovacích protokolů je u jedné osoby víc, výpovědi se mění. Bylo také hodně očitých svědků. Vojáků, nádražáků, přeživších, ale také přihlížejících z řad místních včetně mužů určených ke kopání hrobu i vykonavatelů popravy.

Lidovky: Co vás zasáhlo nejdřív, když jste začal dokumenty probírat?
Samozřejmě bestialita vykonané popravy. Plačící ženy střílené s dětmi v náručích, dobíjení ještě živých dětí v masovém hrobě, střílení do mužů, kterým slíbili svobodu a nechali je pár metrů utéct... Po prvotním šoku zjistíte při pročítání materiálů, že Karol Pazúr, strůjce masakru, postupoval systematicky, až procedurálně. Za pár hodin od příjezdu na přerovské nádraží bylo zakopáno v jámě na Švédských šancích skoro tři sta lidí, kteří se prostě jen vraceli vlakem domů.

Takže začnete pátrat po příčinách. Jaké byly Pazúrovy motivace? Potřeboval si vylepšit kolaborantský obraz sama sebe? Nebo jednal na něčí rozkaz? Vyšetřování, které začalo jen pár hodin po hromadné vraždě, se táhlo do roku 1947 a nese všechny znaky eroze právního státu a ohnutí justičního řádu pod nastupující komunistickou diktaturou. Totální vykroucení spravedlnosti přichází po únoru 1948, kdy Pazúr je propuštěn a do vězení putují jeho žalobci. A nakonec vás začne zajímat jeho psychologie. Spis totiž obsahuje jeho psychologický posudek a zmapování jeho života.

Lidovky: Jaké to bylo, studovat zločineckou psychologii a myslíte, že se tragický vývoj události dal zvrátit?
Mohl jsem zblízka nahlédnout do chorobně patologického mozku. Dnes je pro mě asi nejzajímavější, že o tom všichni věděli. Ale strach nikomu nedovolil se vzepřít. Přitom je z těch protokolů evidentní, že se dalo Pazúrovi postavit. Ráno před popravou šel Pazúr na okresní výbor a chtěl, aby mu vydali nějaké Němce, které tam zadržovali pro kolaboraci. Zřejmě je chtěl přimíchat mezi vracející se občany, aby zlegitimizoval verzi, že jde o esesmany.

Bezpečnostní referent Vincena mu řekl, že zadržené nesmí vydat, neboť nejdřív musí projít soudním řízením, a nepovolil. Stejně tak starosta Horních Moštěnic odmítl dát Pazúrovi klíče od cihelny, neboť viděl ten zástup lidí. Pazúr musel improvizovat.

Takže je možné říct, že kdyby kdokoli například ze členů MNV, po kterých chtěl Pazúr, aby mu dodali muže na vykopání jámy, šel tuto událost oznámit zavčas bezpečnostním orgánům, nemuselo k popravě dojít. Otřepaná fráze, že zlo vítězí, když dobro mlčí, se zde naplňuje beze zbytku. Ale pro původně plánovanou inscenaci i pro pozdější audiovizuální verzi jsme se rozhodli vycházet z přepisu očitých svědectví a na jejich základě vytvořit jakousi mentální rekonstrukci celé události.

Lidovky: Původně to měla být „normální“ inscenace, čili živé divadlo. Proč jste ji nenazkoušeli a třeba pak jen nestreamovali?
O tom jsme neuvažovali. V té době nedávalo smysl zkoušet další divadlo do šuplíku. Ale možná že jevištní verzi ještě uděláme.

Lidovky: Jak jste došli k této virtuální podobě?
Jako spousta lidí jsem i já trávil hodně času při všech možných pracovních videohovorech, a protože jsme se těmi svědectvími zabývali s Martou Ljubkovou hodně dlouho, pořád mi ta slova a dokonce tváře konkrétních lidí, které nemohu znát, vyskakovaly na monitoru. 

Řekli jsme si, že tohle je možná cesta – prostě jen zaznamenat výpovědi. Bylo tak možné točit ve zcela karanténních podmínkách. Herecký soubor Národního divadla navíc dovolil obsadit všechny charaktery podle odpovídajícího pohlaví a věku. A tak jsme se rozhodli prostě oživit texty, které někdo někde kdysi dávno nabouchal do psacího stroje, dát dokumentárním protokolům těla z masa a kostí. Nevím, jestli je ten výsledek virtuální, spíš bych řekl televizní.

Lidovky: Aktéry masakru jsou v podstatě tři strany – viníci, oběti a svědci. Jak s těmito skupinami inscenace zachází?
To je jednoduché. Oběti nemají hlas. Takže nemají ani text. Mluví o nich tedy zbývající dvě skupiny. Ti, kdo přežili. Buď vojáci, nebo krajané, ti, kteří měli štěstí a z vagonu vytaženi nebyli. Výsledkem není inscenace, ale webové publikování historických materiálů, protokolů a videí, kde mluví očití svědci v podání herců Národního divadla na kameru.

To je objektivní platforma, na základě které je pak možné pustit si něco, co na stránkách nazýváme Film. Tedy jakési dokudrama složené z mluvících hlav. A tady se samozřejmě projevuje střihová skladba, montáž motivů, subjektivní tvůrčí záměr.

Lidovky: V inscenaci o Mašínech jste stavěl proti sobě různé výpovědi, půjde i tady o podobný princip?
V Mašínech jsme se snažili dokázat, jak snadné je manipulovat s osobním názorem, o kterém je člověk přesvědčen, že vychází hluboko z jeho osobnosti. Ta zjednodušující mašínovská kontroverze „vrah, či hrdina“ nám sloužila jako past. Od té doby se ale tahle názorová manipulace, ať už pro zisk politických hlasů, nebo marketing, stala normou. Žijeme v tom a už se tomu nedivíme, takže by nemělo cenu dělat Očitého svědka podobně.

Lidovky: Názory na útěk bratrů Mašínů jsou spojené s vnímáním legitimity komunistické diktatury, myslíte, že by i tady mohla nastat kontroverze?
Názory na cokoli se odvíjejí od informací. Záleží na tom, jaké informace a kdy si vyberu a přijmu. Doufám, že v případě Očitého svědka nesklouzne vnímání do zjednodušujícího vidění, že Češi si opět kálí do vlastního hnízda kvůli uměleckému prsení nebo že pomíjíme, co Němci dělali nám, případně k banálně relativizující mantře, že lidé jsou dobří i špatní na každé straně. 

V tomto případě byli prostě označeni za gestapáky a esesáky lidé, kteří jimi nebyli. A není v tom žádná kontroverze. Je to fakt podpořený jasnými důkazy. Takže snad bude prostor vnímat jemnější předivo jednotlivých charakterů, sledovat přirozenou snahu vyvinit se, odhalit taktiky, jak říct pravdu, ale neublížit, a především odhalit všudypřítomný strach, který všechno a všechny ovládá.

Lidovky: K tragickým událostem doby těsně po válce se neobracíte poprvé, před osmi lety jste uvedl Dechovku. Co vás na těchto excesech zajímá?
Vlastně ani nevím. Ta nenávist. Studie zla. Nechci opakovat to už bohužel vyčpělé slovo vyrovnání, ale ono je asi fakt pro naše další chování zásadní.

Lidovky: Přinesl podle vás covid inspiraci, pokud jde o nové formy, křížení žánrů, nebo jsou to všechno jen dočasná řešení, která budou zapomenuta s otevřením divadel?
Diskusí na tohle téma teď probíhá hodně, ale divadelní prostředí jsou různá a reagují různě. Regionální divadla často zkouší dál podle dramaturgického plánu a do toho nově rozvíjejí online kontakt s diváky, Národní divadlo přemýšlí o provozní transformaci, nezávislá scéna bojuje o pozornost a finance. Bezpochyby to přinese nové impulzy, ale divadla pracovala s virtuálním i online prostředím už dávno před pandemií, minimálně jako s nástrojem marketingu.

V první vlně karantény se nejdřív vyrojily záznamy anebo streamy inscenací, z toho myslím přetrvají přístupné online archivy, což vůbec není špatné. Potom začaly přibývat formáty hledající novou formu živé interaktivní komunikace s divákem, nejen přenos do jiného média. 

Měl jsem několik skvělých zážitků ze zahraničních online přenosů tematizujících absenci diváka v sále, byl jsem šokován, nakolik tělesná může být komunikace přes virtuální brýle. Zrovna teď probíhají klauzury KALD DAMU a tady můžete najít všechno, od virtuálních prohlídek scénografických výstav přes whatsapp, podivné hybridní online setkání využívající skypové nebo zoom rozhraní až po performance za výlohami – zkrátka množství přenosu herního principu mimo divadelní sál.

Ale zároveň to všechno už na klauzurách bylo. Čili pandemie spíš změnila poměr na vahách, z něčeho okrajového se stal mainstream. A to s sebou zase nese vyhranění se vůči tomu trendu, takže jsou divadla zcela odmítající vstup do online světa, letošní Malá inventura se koneckonců jmenuje Milujeme offline. Digitální únava je značná, přesto to celkově vidím jako impulzivní, chaotický a skvělý kvas.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.