Lidovky.cz

Kultura

Smolný pich aneb Co divák vydrží? Vítězové Berlinale překvapují

Pitomý porno. Vítězný film letošního berlínského festivalu. foto: BERLINALE

BERLIN - Letošní Berlinale je za námi. Hlavní ceny si odnesly filmy, nad kterými člověk někdy kroutí hlavou.
  14:00

Porota Berlinale udělila v pátek své ceny formálně výrazným, ale často rozporuplným filmům. Jako obvykle zvítězil politický a lidskoprávní tón a bez cen odešlo několik vynikajících snímků vynášených mezinárodní kritikou.

Zlatého medvěda získal snímek Radua Judeho Smolný pich aneb Pitomý porno koprodukovaný s českou firmou Endorfilm. Z ložnice učitelky dějepisu unikne na internet pornovideo a stane se záminkou k nechutné přehlídce pokrytectví, antisemitismu a rasismu rodičů dětí z elitní školy. Je to rozhněvaný snímek, který odhaluje vulgární a vykloubený vztah sociálních sítí a skutečného života. Ale také je to film, jenž je distribuovatelný jen s obtížemi a těžko nalezne diváky mimo festivalový kruh a specializované artové platformy. 

Jde o dlouhou úvodní scénu hard porna, která nemusí být každému přijatelná. Pak je tu střední část, esej složená z filmových bonmotů a vtipů o divokém postkomunistickém Rumunsku. A konečně se nabízí i logické otázky: Jestliže hrdinka Emi má při svých milostných hrátkách masku, jak si mohou být ostatní jisti, že jde právě o ni? „Je to provokativní film, ale co nám chce vlastně říci?“ ptá se Peter Bradshaw, hlavní kritik týdeníku Guardian.

Co vůbec artový divák vydrží? Tuhle otázku vzbuzují i další filmy oceněné Stříbrnými medvědy. Třeba Velká cena poroty, japonský snímek Kolo štěstí a fantazie (Guzen to sozo) režiséra Ryusuka Hamagučiho je konverzační snímek o proměnných vztazích a nástrahách, které si navzájem kladou zamilovaní, o hře moci a erotiky. Jeho hrdinové se pohybují v dobře situovaných profesích spojených s reklamou nebo IT.

Další cenu poroty získal německý dokument Pan Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse). Film vypráví o empatickém učiteli v regionu, kde převažují přistěhovalci. Není těžké si vzpomenout na francouzský ekvivalent, film Mezi zdmi Laurenta Canteta. Ten byl ovšem divácky vstřícnější. Bývalý rocker a laskavý pedagog pan Bachmann i jeho žáci jsou skvělí, ovšem film trvá nesnesitelných dvě stě třicet pět minut. Zajímavý při srovnání s Cantetem je spíš rozdíl ve způsobu výuky ve Francii a v Německu, kde učitel upřednostňuje diskusi a nikdy na ni nerezignuje.

Těžké je pochopit i Stříbrného medvěda za režii pro Maďara Déníse Nagyho za snímek Přirozené světlo (Természetes fény). Jde o celkem konvenční temný film o maďarské jednotce, která za druhé světové války hledá partyzány na ukrajinském venkově. Ti, kdo znají silnou školu sovětských válečných filmů typu Ivanovo dětství nebo Jdi a dívej se, v něm těžko mohou vidět přínos.

Stříbrného medvěda za herecký výkon si odnesla Němka Maren Eggertová za roli Almy v komedii Marie Schraderové Jsem tvůj člověk (Ich bin dein Mensch). Medvěda za scénář si odnesl klasik korejského filmu Sang-soo Hong za film Úvod (Inteurodeoksyeon). Záhadná je cena pro střihače mexického dokumentu Film o policajtech (Una película de policías) Yibrána Asuada. Sám dokument je portrétem odvážné mladé ženy, pro kterou je povolání policistky v nebezpečné zemi morální otázkou. Asuad patří k nejvýraznějším osobnostem latinskoamerické kinematografie a cena zřejmě padla jako životní ocenění.

Aspoň pár slov o třech filmech, které cenu nedostaly, ale doufejme, že je čeká kariéra v následujících měsících. Jako malý zázrak zapůsobil snímek Malá maminka (Petite Maman) od Céline Sciammaové, která zazářila filmem Portrét dívky v plamenech. Tentokrát vypráví příběh osmileté holčičky, která v lese potká sama sebe a zároveň svou matku ve věku osmi let, aby odhalila rodinné tajemství. V intimním magickém příběhu o třech generacích žen excelují v dětský rolích dvojčata Joséphine a Gabrielle Sanzovy. Stejnou radost z filmování i poezie všedního dne vyzařuje gruzínský film Co vidíme, když se díváme do nebe? (Ras vkhedavt, rodesac cas vukurebt?). Příběh z gruzínského Kutaisi sleduje dva milence, kterým se vlivem všedních náhod nedaří setkat. Chvíli trvá, než pochopíme, že vypravěčem popleteného příběhu o lidech je toulavý pes…

Působivý íránský snímek Balada o bílé krávě (Ghasideyeh gave sefid) natočila dvojice Behtash Sanaeeha a Maryam Moghaddamová. Jde o shakespearovský příběh ženy, jejíž manžel byl omylem popraven. Později se setká s jeho soudcem a musí řešit další tragické dilema.

Berlinale skončilo. Nic nenahradí kuloární diskuse a nadšená setkání při festivalu naživo – ale představa kritiků po celé planetě, kteří sedí ve stejnou dobu u obrazovek, aby sdíleli radost z dobrých filmů, je vlastně fascinující.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.