RECENZE: Kdo vynalezl zesilovač? Snaha Viktoriánek vede k rozpačitému výsledku

Šestapadesátiletý scenárista a režisér Joss Whedon, tvůrce veleúspěšných Avengerů (2012), má momentálně hodně nepříjemné období. Nevyhnulo se mu tažení MeToo a s ním spojená zvýšená citlivost vůči jakémukoli zneužívání autority: jako první si na jeho nevybíravé pracovní metody loni stěžoval Ray Fisher, herec z filmu Liga spravedlnosti z roku 2017. Fishera podpořil i jeho kolega, představitel Aquamana Jason Momoa. A přidaly se navíc Charisma Carpenterová a další herečky z Whedonova prvního velkého seriálového hitu Buffy, přemožitelka upírů (1996–2003) s informací, že už tehdy byl režisér upír a krutovládce.

Před nedávnem se Whedon dočkal i ryze umělecké potupy. Zmíněnou Ligu spravedlnosti z roku 2017 přetočil její původní tvůrce Zack Snyder, který tehdy z projektu z osobních důvodů odstoupil a Whedon jej nahradil. Snímek, který ve Whedonově pojetí propadl, sklízí ve Snyderově „očištěné“ verzi z roku 2021 samou chválu.

Ani nejnovější Whedonova série Viktoriánky nebyla prosta produkčních karambolů. V listopadu loňského roku totiž HBO oznámila, že Whedon z projektu odchází. Oficiálním důvodem bylo režisérovo vyčerpání a obtížné pracovní podmínky během koronakrize. Koincidence s obviněními, ke kterým se Whedon mimochodem dosud nevyjádřil, ovšem hovoří spíše pro to, že se kdysi nanejvýš žádaný autor stal nechtěnou osobou. 

Jeho jméno z titulků nicméně nezmizelo, a tak zejména pilotní díl připomíná, v kolika rolích byl Joss Whedon na tomto projektu zaangažován. Další věc je, že by to bylo jasné, i kdyby náhodou v titulcích nebyl: příběh a způsob vyprávění nesou nepřehlédnutelný Whedonův rukopis, a to v dobrém i v tom horším. Tím dobrým je opulentní bohatství nosných motivů i dílčích nápadů, výrazné postavy, strhující akce, občasné humorné odlehčení nebo zábavné dialogy. Tím horším je v podstatě totéž, jen v přebujelé, nefunkční nebo zmatené podobě. Ve výsledku se prolíná obojí, což činí z Viktoriánek podívanou zároveň atraktivní i poněkud obtížnou.

Přišlo to shora

Pro sérii (nebo minimálně pro čtyři epizody, které dostali recenzenti předem ke zhlédnutí) je charakteristické, že se moc neví, co se v ní vlastně děje. Na začátku a na konci první části se dozvídáme, že 3. srpna 1896 došlo v Londýně k podivnému jevu. Ze záhadného úkazu na obloze se na obyvatele sneslo cosi, co změnilo život mnoha jednotlivců a proměnilo podobu celé společnosti. O tři roky později je totiž v Londýně plno tzv. „dotčených“, zejména žen, které disponují velmi různými zvláštními schopnostmi, anebo prostě jen nezapadají do běžných představ.

Proč se jedná hlavně o ženy (ale zároveň též o pár mužů), není známo. Jisté zato je, že toto genderové rozložení dává dobrou příležitost osolit to konzervativním bílým mužům, kteří chtějí bránit pokroku. To samotné bude někomu stačit k chvále Viktoriánek a jinému zase k jejich odmítnutí. Redukovat sérii na tento žhavý politický motiv (přestože je v ní opravdu mocně přítomný) nicméně přece jen nestačí. Jednak i patriarchální antagonisté tu nesou známky lidskosti, jednak jsou ve hře další síly, jimž musí hrdinky a jejich příležitostní pomocníci čelit. Bohužel ty všechny různé (nebo snad propojené) síly zůstávají příliš dlouho příliš tajemné. V každém případě zuří setrvalý boj, který divákům poskytne spoustu pohledů na ženy s rozbitými nosy.

Sirotčinec vdovy Pravdové

Základnou „dotčených“ žen je sirotčinec zřízený mecenáškou Lavinií Bidlowovou a vedený mladou vdovou Amalií Trueovou (Laura Donnellyová). Fyzicky zdatná superhrdinka Amalia s trochu temnými odstíny v duši a záblesky vizí z budoucna má nejlepší kamarádku Penance Adairovou (Ann Skellyová), jež je geniální inženýrkou a například vynalezne zesilovač, aby mohla jiná úžasná žena, pěvkyně Mary, zapět do dáli kouzelnou píseň, jež dokáže svolat všechny „dotčené“.

Koncept útočiště pro zvláštně obdařené bytosti samozřejmě není nic nového, stojí na něm mnohé úspěšné projekty populární kultury od X-Men po Harryho Pottera nebo Sirotčinec slečny Peregrinové. Ani typy hrdinek a jejich agenda nejsou úplně objevné (vynálezkyně prostě musí komicky zápolit s některými svými výtvory) a některé (jako skromně trikově zpracovaná obryně nebo polyglotka, která nemluví anglicky) jsou ve své úporné přítomnosti prostě jen otravné. 

Co dává Viktoriánkám jistou osobitost, je právě prostředí Londýna na konci 19. století s mnoha sice také „provařenými“, leč stále fungujícími prvky: žebráckými gangy, pánskými kluby, třídními rozdíly, podzemní dráhou, prostitutkami, kuřáky opia a dekadentními požitkáři všeho druhu.

Snaha nabídnout divákům hravě stylizovaný, ale zároveň syrový obrázek temného města ovšem vede k rozpačitému výsledku. Viktoriánky jsou v zásadě pohádka pro děti, kde se ovšem celkem naturalisticky souloží v erotickém podniku. Pokud i tak najdou svou cílovou skupinu (a příklady z minula by tu byly), bude to pro jejich tvůrce Josse Whedona nepochybně zadostiučinění. Zda i vstupenka zpět mezi přípustné autory, to už tak jisté