Uhrančivá krása a oduševnělý projev Marie Málkové se skvěle uplatnily na filmovém plátně, i když příležitostí nebylo tolik. Nezapomenutelná je její židovská manželka statkáře Zášínka v Jasného Rodácích. Krásná němá výčitka s očima plnýma smutku. To, že příliš netočila, bylo dáno jednak tím, že po absolutoriu DAMU odešla hned do Divadla Na zábradlí a dávala přednost divadlu.
Později s prohlubující se normalizací neměla správný kádrový profil, a i když z filmu a televize úplně nezmizela, hrála spíš menší role. To byl pochopitelně důsledek jejího spojení s érou režiséra Jana Grossmana na Zábradlí, který byl též jejím manželem a od roku 1962 v tomto divadle vytvářel program apelativního divadla. Ten byl spjatý s absurdní dramatikou, zejména s hrami Václava Havla. Divadlo mělo velký úspěch i v zahraničí.
Jan Grossman musel ze Zábradlí po sovětské okupaci v roce 1968 odejít a Marie Málková také. Grossman skončil ve vyhnanství v několika regionálních divadlech, pro něž bylo jeho působení blahodárné, Marie zůstala v Praze bez angažmá, občas hostovala a točila a v roce 1983 se řediteli Divadla S. K. Neumanna v Libni Václavu Marešovi podařilo přijmout ji do angažmá.
Po listopadu 1989 se vrátila na Zábradlí a odtud pak po smrti svého muže v 90. letech šla zpět do Libně. V posledních letech hostuje v pražských divadlech, před pandemií hrála například vědmu Irmu v Langově úspěšné inscenaci Žítkovských bohyní na Palmovce. I některé její starší televizní inscenace, které mladší diváci neznají, se občas reprízují a stojí za vidění, nedávno to třeba byla Komediantská historie podle Anatola France. V roli labilní herečky Felicie byla okouzlující, rozkošně koketní a svůdná a se stejnou lehkostí a přirozeností přešla do polohy vytřeštěné bytosti, která ztrácí spojení s realitou.
Rodačka z Vysokého Mýta se k divadlu dostala už na gymnáziu, kde hrála v divadelním kroužku. Herectví na DAMU absolvovala v roce 1962 a její ročník byl silný, mezi spolužáky byli například Josef Abrhám, Helga Čočková, Jiří Krampol nebo Ladislav Mrkvička. Ještě jako studentku ji oslovil Jan Grossman, aby s ním šla na Zábradlí. Šest let na Zábradlí ji herecky zformovalo, byla hvězdou tamějších slavných inscenací Jana Grossmana i dalších režisérů – hrála Likvidační tajemnici v Havlově Zahradní slavnosti, Matku Ubu v Jarryho Králi Ubu, v další Havlově hře Vyrozumění Marii, Lenku v Kafkově Procesu...
„Mohu se jen pokusit popsat, k čemu jsem byla od začátku v Divadle Na zábradlí vedena a čemu jsem uvěřila: brát ze všeho – z viděného, přečteného, slyšeného, prožitého, vymyšleného. Obracet a zkoumat postavu ze všech stran a úhlů. Zkoušet možné i nemožné i za cenu chyb a omylů. Pěstovat vnitřní i vnější techniku, být slyšet doslova i obrazně. Cítit prostor, aby i na nejmenším jevišti proudil kolem mne volný vzduch, a na tom velkém abych se neztratila. Vnímat dobu, kterou žiji, být pravdivější než pravda,“ řekla v jednom z rozhovorů o tom, co jí Zábradlí dalo.
Gejzír proměnlivosti v Terase
Ve chvíli, kdy její zářivou divadelní kariéru přerušily sovětské tanky, byla ve vynikající formě, její nevšední herecký naturel se „stykem“ s absurdní dramatikou obohatil o schopnost jakési podprahové ironie, umění předávat nevyřčené gestem, mimikou a střídat nečekané polohy i zajímavě propojovat psychologii se stylizací. To vše pak ještě mohla zúročit, ale je pravda, že minulý režim ji připravil o hodně, v nejlepších hereckých letech mohla jen nárazově hostovat a to jí nemohlo nahradit kontinuální práci.
Z těch hostování určitě stojí za zmínku Němá Katrin v Kačerově nepohodlné Matce Kuráži v Národním divadle nebo Leona v Crommelynckově Vášni jako led, kterou v ústeckém Činoherním studu nastudoval Jan Grossman.
Souvislá práce na ni ale čekala v osmdesátých letech v libeňském divadle a po listopadu 1989, je právem držitelkou tří cen Alfréda Radoka. Na Zábradlí se vrátila jako zkázonosná Elvíra v Grossmanově Donu Juanovi a „radokovskou sérii“ zahájila také tam rolí Madelaine v Carrierově Terase (režie Jiří Pokorný). Byl to přímo gejzír proměnlivosti: nádherná, chladná, divoká, odtažitá, záhadná, intrikánská. Žena netušené energie, však také jako akrobatka brilantně vylezla až k portálu jeviště.
Pak přišla její pyšná, velitelská, ale vnitřně rozvrácená Varvara Stavroginová v Dostojevského Běsech, které v Dlouhé režírovala Hana Burešová. Senzační byla i její paní hospodyně Zittelová v Bernhardově Náměstí opět na Zábradlí (režie Juraj Nvota), nenápadná manipulátorka, vševědoucí postava v pozadí, jejíž čtyřicetiminutový monolog, při němž se skládání košilí mění v hysterický trans, diváky přímo ohromil.
Marie Málková má dar i problematický text svým výkonem povýšit, vytáhnout z něj uvěřitelnou emoci a reálné jádro, tak třeba vymodelovala Gitu, hlavní postavu s hodně neskutečným osudem v adaptaci Denemarkové knihy Peníze od Hitlera, kterou ve Švandově divadle uvedl Michal Lang. Je to herečka, která své síly věnovala divadlu a proslavila se v něm, což je v mediální době nelehký úkol. Vždy si také pečlivě vybírala role a nezasedala na žádných stranických schůzích v televizních inscenacích, za to jí žádná popularita nestála.