Pěti účastníkům vyhlášení cen Český lev hrozí pokuta. Shlukovali se bez respirátorů, policie ukončila vyšetřování |
Když Karel Šíp před pár lety k Havlovým narozeninám „dopsal“ jeho Audienci s tím, že se ke Sládkovi a Vaňkovi konečně dostaví „Bohdalka“, byla to totální destrukce dramatikovy výpovědi. Něco jako kdyby u Becketta konečně přišel Godot. Šíp zřejmě vůbec nepochopil, o čem Havlova hra je, a tou nanicovatou estrádní scénkou doložil existenci dvou světů.
  |
Jiřina Bohdalová, jak Havel v Audienci výtečně vystihl, zosobňovala v jednom z nich ikonu, kterou diváci za minulého režimu zbožňovali pro její lidový humor a vlastně i pro její apolitičnost: ve filmografii Bohdalové se prakticky nedají najít role ve vysloveně prorežimních kusech, sotva jeden seriál. Šlo ale zároveň o útěk od vážných problémů. „Bohdalka“, tato bytost z ráje zábavy a legrace, kterou Češi vyznávají za všech okolností, protože jim pomáhá přežít, musela ovšem zůstat nedostupná. Její vstup do hry postavil původní předlohu na hlavu.
Na druhé straně je třeba si položit otázku, jak by se asi hereččina kariéra vyvíjela po Kachyňově Uchu, kdyby nepřišlo tak děsivé utažení šroubů. Typ herectví, jejž zde předvedla, přímo volal po dalším rozvíjení. Svou Annu postavila jako ordinérní paničku zvyklou na výhody, která ale nepřišla o přirozené instinkty, intuitivně cítí nebezpečí a ví, že mu nedokáže čelit. Do této vypjaté situace vstupuje manželská krize a tady společně s Radoslavem Brzobohatým vytvořila jedinečný duel, v němž se střídá nenávist a pohrdání s bolestnou a nedosažitelnou touhou po harmonii a lásce.
Intuice a hořkosměšné polohy
Jenže Jiřina Bohdalová s počátkem normalizace do jisté míry musela rezignovat na to, že by ve filmu mohla znovu hrát velkou dramatickou postavu, a nutno říct, že jí také nikdo z jejího okolí situaci neulehčil. Stala se hlavně komičkou a z takového zařazení se těžko utíká k Lady Macbeth. Ta by nejspíš pro herečku jejího typu nebyla nikdy, ale zato měla úžasnou intuici a smysl právě pro hořkosměšné polohy. Uměla s velkou autenticitou, ba i lehkostí zahrát tragické, sebeironické a lehce bizarní a dryáčnické postavy, z kterých mrazilo.
Tato poloha jí byla vždycky nejblíž jak v divadle, tak ve filmu. Pro dokumentaci této části jejího herectví se většinou uvádějí role, jež vytvořila v již zmíněném Uchu nebo ve Fričově snímku Hvězda zvaná Pelyněk. Méně známá je postava Karly Hlinové, kterou na počátku sedmdesátých let ztvárnila v televizní inscenaci Františka Filipa Kat nepočká. Předobrazem této role byla herečka Anna Letenská, kterou za protektorátu popravili nacisté.
Jiřina Bohdalová zde nabídla vynikající psychologickou studii ženy v mezní situaci, jež postupně chápe, co ji čeká, a dospěje k neokázalému hrdinství. V divadle patřila k parádním výkonům tohoto bytostně jejího stylu titulní role v Achardově Idiotce v Ornestově režii. Tuhle trochu potrhlou, ale upřímnou ženštinu zahrála s neobyčejným citem pro složitosti lidské duše a povahy.
MACHALICKÁ: Definitivní šlus italské cenzury. Už se smí točit i to, co uráží morálku a veřejnou slušnost |
Pokud jde o divadlo, Bohdalové první angažmá bylo ve Werichových Městských divadlech pražských, přišla tam, ještě když se scéna jmenovala Divadlo satiry. Na tamějším jevišti se potkávala nejenom s Jan Werichem, ale také Milošem Kopeckým, Miroslavem Horníčkem (opakovaně hrála v jeho režiích), Lubomírem Lipským a dalšími. I tam se brzo zavedla jako komediální a temperamentní herečka (Slaměný klobouk, Balada z hadrů, Čert nikdy nespí). Postupně ale dostávala i role ve vážném repertoáru a často šlo o postavy tragikomické nebo jinak zajímavě lomené.
Potkala se i s dalšími režiséry: s Ladislavem Vymětalem (Dobráčkové), v Radokově Hedě Gablerové si zahrála paní Elvstedovou, v Pleskotově režii Wycherleyovy restaurační komedie mravů Panička z venkova hrála hlavní roli Markéty. Do Divadla na Vinohradech odešla v roce 1968 (už předtím tam hostovala v Millerově Honu na čarodějnice) a uvedla se hned Lízou Doolitlovou v Pygmalionu.
Výčet vinohradských rolí kupodivu není tak dlouhý, například v druhé půlce 70. let nebyla čtyři roky obsazovaná. Jinak převážně hrála v režiích Jaroslava Dudka, ale stihla i Františka Pavlíčka, který ji do divadla přijímal, hrála Judy v jeho dramatizaci Čapkova Foltýna. V roce 1980 vytvořila roli Kláry v Hubačově Domě na nebesích, díky ní se stala inscenace bezkonkurenčním kasaštykem. Za zmínku ale také stojí její lehce vyšinutá osamělá Berta v muzikálu Jedno jaro v Paříži anebo Krvavá Henrietta.
V této době hodně točila pro televizi a opevnila se tu v pozici komediální herečky. Pro televizi se stala nepostradatelnou a natočila v ní spousty komedií, ale také pohádek, seriálů, namluvila večerníčky. Televize ji nakonec dotlačila k průměrným rolím, a i když jí byly psány na tělo, zůstávaly jen sentimentálními kreacemi jako například tolikrát vyzdvihovaná Fany. Z toho, co si sama zvolila, dokázala vyjít až začátkem devadesátých let v Přítelkyních z domu smutku: její vyšinutá zlodějka byla famózní směsicí dětinské bezelstnosti i primitivní vychytralosti.
Ucho, Fany i Křemílek. Za kterou roli by si podle známých osobností zasloužila Jiřina Bohdalová Oscara? |
Jiřina Bohdalová svou popularitu nikdy neztratila a byla si toho vědoma, vždy vycházela vstříc vkusu svých diváků. Ti divadelní byli přiměřeně konzervativní a ona, kdykoliv se po odchodu do důchodu vrací na jeviště, postará se, aby jim své umění nabídla ve hrách a inscenacích, jež jsou stejně laděné. Zůstává věrná tradičnímu divadlu, nevrhla se v pozdních letech na žádné experimenty.
Možná je to trochu škoda, kdysi jsem psala, že bych si ji dovedla představit ve fekálním dramatu Wernera Schwaba Prezidentky, které mimochodem ve vídeňském Burgtheatru hrály prvotřídní herečky. Nejspíš by ale popřela sama sebe, není to její šálek kávy, i ona sama je myslím ze staré školy a dodržuje dekorum. Není neupřímná, vzpomínám, že při rozhovoru mluvila otevřeně, ale pak pečlivě dbala na to, aby nezaznělo nic, co by mohlo působit kontroverzně. Nejde snad ani tak o úzkostlivou ochranu soukromí, jako zřejmě o nechuť pronášet své názory veřejně a případně pak čelit kritice. Razantněji vystoupila, jen když se bránila nařčení ze spolupráce s StB, ale vzápětí se stáhla a odmítla se dál o záležitosti bavit.
Její poslední rolí na Vinohradech byla titulní postava v Láskách paní Katty, kde předvedla, v čem mimo jiné spočívá kouzlo jejího herectví. „Výtržnictví“ Katty si v jejím podání od první repliky získalo divácké sympatie a její upřímné až dojemné spiklenectví s publikem inscenaci hodně prospělo. O této moci, kterou Bohdalová vládne, samozřejmě dobře ví každý divadelní šéf. Po odchodu z Vinohrad ji přitáhl Jan Hrušínský na Jezerku, jednak tem přenesl již zmíněný titul Lásky paní Katty, následovaly inscenace postavené na ní jako Ahlforsova Paní plukovníková, Hubačova Generálka a nakonec Coburnův Gin Game. A Jiřina Bohdalová se tak zařadila k těm vitálním herečkám, jež se divadla nikdy nevzdávají, ostatně na Jezerce měla v této kategorii předchůdkyni, skvělou Věru Kubánkovou.
