Devětašedesátiletý Daniel Lanois patří k nejslavnějším hudebním producentům světa. Má v portfoliu například dlouhodobou spolupráci s Brianem Enem na řadě jeho titulů, dvě nejvýznamnější alba U2 The Joshua Tree a Achtung Baby, podstatné desky Boba Dylana Oh Mercy a Time Out Of Mind, úspěšné počiny Petera Gabriela So a Us nebo vysloveně kultovní nahrávku Neila Younga Le Noise, jež ostatně o váze producentova podílu vypovídá už samotným názvem. Plus několik desítek dalších počinů všemožných žánrů.
Jeho producentský styl výrazně spočívá v dokonalém umění namíchat staré s novým, tedy prvky vzešlé z hlubokých hudebních kořenů s moderním zvukovým prostředím, ambientem. Účastníci jeho nahrávání Lanoisovu úspěšnost přisuzují ještě takřka zázračné schopnosti zvolit si správné spolupracovníky, tedy studiové muzikanty, ale třeba i techniky, a vybrat tu správnou z několika nahraných verzí téhož.
Všechno řečené lze vlastně aplikovat i na Lanoisovu novou desku. Tvoří ji gospel s dvěma dominantními složkami: brilantní, byť nikoli sebevzhlíživou hrou na elektrické varhany, a zpěvem, který stojí na hlavním hlasovém partu a jemu odpovídajících sborových vokálech, případně pouze na nich. Je zajímavé, že tento žánr dosud Lanois, alespoň coby vrcholný tvůrce, v portfoliu nemá, nicméně v souvislosti s tímto albem zavzpomínal, že právě gospelové sbory jej jako mladého uchvacovaly a do jisté míry předurčily jeho cestu k hudbě.
Nebyl by to ale Lanois, kdyby nahrál jen čistý gospel v tradiční zvukové podobě – nástrojové party jsou lehce, beze švů propojeny s působením elektroniky, ať ve smyslu efektů, prostorové stavby nahrávek, nebo rytmické stopy. Vše se ovšem odehrává v tak vkusném a přirozeném modu, že by si neměl nárok stěžovat ani zapřisáhlý bojovník za výhradně „rukodělnou“ hudební práci.
K ruce Danielu Lanoisovi byli jednak dva jeho setrvalí spolupracovníci, kytarista a zpěvák Rocco DeLuca a basista a zpěvák Jim Wilson, jednak host opravdu autentický, bravurní varhaník a zpěvák Johnny Shepherd, vedoucí baptistického kostelního sboru v Shreveportu v Louisianě. Mimochodem města, ze kterého pochází slavný bluesový kytarista Kenny Wayne Shepherd; případné příbuzenské vztahy prameny nicméně neuvádějí už proto, že se oba muzikanti liší barvou kůže. Zajímavý hudební kontext zde však je: pastorem v kostele, ve kterém Johnny Shepherd hraje a zpívá, je Brady L. Blade, otec fenomenálního jazzového bubeníka Briana Bladea, který s Danielem Lanoisem spolupracoval na několika projektech.
Varhaník Shepherd se do projektu Heavy Sun zpočátku moc nehrnul, nikdy prý nehrál a nezpíval jinde než v „rodném“ kostele a nechtělo se mu na dobu, která byla nutná pro nahrávání alba (točilo se v Torontu a v Los Angeles), opouštět svoji komfortní zónu. Lanois Shepherda prý přemlouval celé tři roky, a až když mu slíbil písně obsažné, odpovídající zvěsti, kterou je zvyklý Shepherd šířit, a připomněl mu, že kostel není jen jedna budova, ale lze jej „vystavět“ kdekoli, mimo konkrétní zdi, varhaník přisvědčil. Výmluvnost se Lanoisovi vyplatila, Shepherd je skutečně hlavní postavou alba, nejen svými hammondkami, ale i zpěvem, který vokální party vede ve většině písní. Skoro by se chtělo říct, že má před sebou velkou budoucnost, nebýt toho, že se nejspíš po nahrávání opět stáhl mezi své louisianské věřící.
Album Heavy Sun nese podle Daniela Lanoise silný proticovidový rozměr. Po dlouhé měsíce pandemie vnímal deprese svého okolí z neustálého ohrožení, z lockdownů, ze ztráty možností pracovat, bavit se či vzdělávat. Udělal to jediné, co opravdu dobře umí: natočil skvělé album, z něhož nezní jediný negativní tón.