RECENZE: Úsměv koutkem úst. Roman Ráž je jedním z klasiků velké generace našeho písemnictví

Povídka je tvar nelehký. Malá plocha, větvičkové rozbíhání nálad, drapérie ozdůbek jsou tabu. Ráž, autor učený, poučený, povídky staví. Tvůrce monumentální rodové ságy Lázeňská trilogie ví, co je architektura díla. Autor desítek prací pro rozhlas, divadlo, televizi, film – umí stavět text.

V jeho povídkách Muž bez emocí je vše, co se děje, charakterotvorné. Chlapec a dvě dívky na řetízkovém kolotoči. K jedné patří, s druhou koketuje. A řetízkové vkoletočení, tak mámivé a hazardní – jako to, co virbluje v tělech a pocitech těch tří. Má povídky, které poskytují potěchu ze žánrového různočtení.

 Masakry války Lhostejných s Nelhostejnými. Věštecký obraz – tady technika armád – tam ideologické bitvy mediální i psychologické. Masy hmoty, lidí a slov – v rozplizlém marazmu. Střihem podivné bezčasí, ticho a setkání pár vojáčků obou stran. Nebojuje se, nad zmučenou krajinou vyjde slunko. Patetický i výsměšný závěrečný akord. Pandán Švejka – lidi nestřílejte, jsou tu lidi.

Cenná je žánrová přísada Rážovy ironie a sebeironie. Snaha napsat povídku: zážitek, nebo výmysl? Mít plán, či výraz odvíjet od předešlého? Chrlit, nebo soukat slova? Analogickou je povídka řekněme o strategii milostného vztahu. Budovat? Žít to spontánně co cit a tělo dají? Pátrat v milované, kdo vlastně je, co její prameny a životní přítoky? Je to její maska, či tvář? Pídit se? Válka rozumu a citu v rokokově rozmarném, ale i zadíravém podání.

 Mám rád jeho humor – říkejme mu – úsměv koutkem úst. Obdaroval jím třeba povídku o osamělém psovi a chlapci, který ho samoty chce zbavit. Na místo, kde vaguje, mu nosí jídlo, všelijak se s ním šmajchluje – hrou i dobrotami. Bere psa k sobě, ale kdepak vděčnost. Útěk na své oblíbené místo. Jiné pokusy péče až něžné, téměř výsměšně odmítané. Oba komicky zarputilí. Vrcholí to elitním psím útulkem, z něhož permanentní zběh zamíří na vysezené uliční místo. Zhrzený chlapec rezignuje. Rážovo podobenství nám s úsměvem řeklo to, co pejsek, kdyby byl z bajky: „Děkuji, ale jsem individualita, individualista. A na mazlení máte národ kočičí“.

Nebo O jedné cestě – povídka klamavého názvu a strohé první věty Pilot dostal úkol . Přitom je jako úlomek zešílevšího světa války lhostejných s nelhostejnými. Vojenský pilot nad oceánem volá základnu s dotazem na cíl. Pokračujte! Na křídlech letadla se zjevuje, šaškuje jeho bývalá láska ve zlém se rozešlá. Dialog chytlavý a hryzavý. Paliva v nádrži ubývá. Volá základnu – můj cíl! Pokračujte! Na poušti oceánu se objevuje bod. Jeho cíl? Muž čehosi se držící máváním vítá spásu. Palivo došlo. Žena tajtrlíkuje na špici letadla padajícího do moře… Trosky lásky v halucinatorním dialogu, ztroskotanec na moři, mašina končící v absurditě… Zkáza a nicota vyprávěné lakonicky. Jeden z mistrovských kusů sbírky…

Některé Rážovy dovednosti stylotvorné – skvěle umí zalidněné scény: vharcování Rudoarmějců do městečka, bombardování Brna (Lázeňská trilogie). Bicyklové nájezdy teroristických spratků na domek bezmocného osamělce v sugestivní novele Kámen v okně. Je mistrem působivého dvojhmatu – zbanalizuje ctihodné a opačnou optikou udělá z běžného událost.

 Práce pro rozhlas ho naučila postavy a situace slyšet. Televizní zkušenost – vidět je. A jiná jeho témata. Tekutost času. Obludnost vztahu z nudy. Nedohlednutelnost do jiné bytosti. I bloudění je cesta. Organizované sdílení je obskurní parodie půvabu něco s někým sdílet. Nesamozřejmost existence. I výbor z povídek dotvrdil, že Ráž je jedním ze žijících klasiků velké generace našeho písemnictví 30. a 40. let minulého století.