Anny si v polovině devadesátých let, když jí bylo 46 a byla už babičkou, přidala k zaměstnání toaletářky příležitostný přivýdělek v Perlové ulici. Zanedlouho poté se začala angažovat v organizaci Rozkoš bez rizika a stala se jednou ze stálic jejich divadelních představení. Také ji začala sledovat dokumentaristka Helena Třeštíková a natáčení trvalo šestnáct let, během nichž Anny mimo jiné odešla do předčasného důchodu a vrátila se do práce, potřetí se vdala a o vztah posléze přišla, skončila s prostitucí a zase začala. Pak Anny ve věku 64 let zemřela, z velké části nejspíš proto, že nedokázala přestat s cigaretami.
  |
Může se to jevit jako poměrně smutný příběh, ale důvod, pro který Helena Teštíková film o této hrdince vytvořila, je také ještě jiný: „Anny nikdy nic nevzdává. Vždycky se dokáže o sebe postarat, najít si práci. Ví, že je v nejnižší vrstvě společnosti, ale nefňuká. Pracuje na záchodcích a aby mohla dětem přilepšit na Vánoce, tak si šlápne. Je to absolutní realistka. Ale ta touha najít cestu a dostat se z problému, nepropadnout depresi? Toho si velmi cením,“ uvádí režisérka.
A nechybí ani přímá filmařská inspirace: „Mně se líbilo, že se svými výraznými rysy podobá italské herečce Giuliettě Masinové. Ve Felliniho filmu Cabiriiny noci ztvárnila prostitutku, a mně tak přišlo, že tu máme jisté Cabiriiny noci po česku.“
To, že režisérka pojala hrdinčin osud právě takto, jako obdobu humanistického příběhu o prosté, životem semílané, nakonec však stále optimistické Cabirii, poskytuje k dokumentu důležitý klíč, protože jiný by se hledal trochu obtížně. Od jiných časosběrných projektů Heleny Třeštíkové se totiž Anny významně liší. V případě dokumentů Katka či René, ale i Manželských etud a z nich osamostatněné Marcely, sledovala filmařka hrdiny od velmi mladého věku, kdy se jejich osudy a osobnosti teprve formovaly. Šlo tak o výmluvné a mnoha zachycenými skutečnostmi podložené psychologické a společenské případové studie.
Falešná stopa
Za Anny přichází režisérka až v jejích sedmačtyřiceti, a to proto, že se protagonistka v tomto ne už mladém věku stala prostitutkou. Dokument proto může působit jako obžaloba rozporuplných devadesátých let, o nichž skutečně něco vypovídá.
Ne že by jiné časy nesměrovaly lidi k sporným životním rozhodnutím, ale přece jen rozpad sociálních jistot po změně režimu, bouřlivé zvýrazňování majetkových rozdílů i samotný nápad přivydělávat si v Perlovce (a zároveň potřeba šířit mezi sexuálními pracovnicemi i v celé společnosti osvětu o tomto oboru a jeho rizicích) charakterizují právě konkrétní éru raného novodobého kapitalismu v Česku.
Nicméně pro pochopení hrdinky jen s těmito vnějšími vlivy nevystačíme a jiných indicií také není mnoho. Dozvíme se od ní, že se k prostituci dostala „čirou náhodou“, když se rozcházela s druhým manželem, a že si výdělky za sexuální služby přilepšuje, například aby mohla na Vánoce obdarovat vnoučata. To přece jen není akutní finanční tíseň, která by Anny na ulici „dohnala“.
Zjistíme, že se s určitou (ale nikoli nekritickou) nostalgií ohlíží za minulým režimem, kdy dostala byt a lidé měli pracovní povinnost. Také ve stručnosti přizná, že problematické životní kroky činila už ve dvaceti, to je ale prakticky vše, co se dozvíme o její minulosti. Vyrůstala v padesátých a šedesátých letech, v sedmdesátých a osmdesátých letech vychovávala děti a byla někde zaměstnaná, to však všechno zůstává mimo obraz. Nezjistíme, proč při své nesporné inteligenci nemá vyšší kvalifikaci a je toaletářkou.
Jako sociální sonda tedy Anny funguje jen velmi omezeně a snažit se jí porozumět po této linii v podstatě znamená sledovat falešnou stopu. Ani jako psychologický portrét není Anny vyčerpávající. Vidíme obraz věcně uvažující ženy, jež je schopna nadhledu (ale ne vždy realistického pohledu sama na sebe), ani v nezáviděníhodné situaci neztrácí glanc, někdy se trápí, ale dokáže se těšit z maličkostí. To je ona „Cabirie po česku,“ o níž režisérka hovoří. A tím, že ukazuje reálnou osobu, je tento obraz důvěryhodný a působivý.
Přesto nelze tvrdit, že bychom díky němu Anny doopravdy poznali. Vidíme, kam se dostala, ale nevíme odkud a proč. Jako „momentka“ (byť pořízená v rozmezí šestnácti let) však Anny funguje a mimo jiné připomíná důležitý fakt, že lidskou bytost nelze redukovat třeba jen na to, čím si vydělává peníze. To není málo.
Anny Režie: Helena Třeštíková Film je v soutěži festivalu Jeden svět, do kin vstoupí v červnu |
