Václav Klaus jako „všelidový“ prezident, který je v neustálém kontaktu s běžnými občany a který rozumí jejich radostem a strastem. A Václav Klaus jako hloubavý a vzdělaný prezident-myslitel, který se za nás za všechny věnuje promýšlení velkých otázek a problémů, které trápí naši dobu a tento svět. Takto by se, s určitou mírou nadsázky, daly načrtnout dva obrazy, které nejlépe charakterizují Klausovo prezidentství; soudě přinejmenším podle toho, na co sám Klaus při budování svého veřejného image klade důraz. Pomiňme pro tuto chvíli to ostatní a soustřeďme se na Klausovu sebestylizaci do role prezidenta-myslitele.
Václav Klaus v posledním zhruba roce přispěl do české veřejné diskuse několika tezemi, které jeho příznivci začali jako obvykle ihned opakovat. I mnozí komentátoři, kteří je odmítali, často Klause vyzdvihovali alespoň za to, že je velmi „originální“ a že „stimuluje diskusi“. Přitom je zřejmé, že „klausovský“ myšlenkový systém představuje svéráznou směsku ideologických floskulí a jeho ryze osobních antipatií. A dále, že „originalita“ Klausových tezí spočívá zhusta v jejich věcné nesprávnosti, nebo v tom, že si autor sám protiřečí.
Základním trikem Klausova politicko-propagandistického přístupu je používání nálepek místo argumentů. Toto nálepkování je rovněž metodou vytváření obrazu nepřátel jediného „správného“, tedy Klausova názoru. Jeho teze tudíž nestimulují diskusi o nic více, než podobně konstruovaná propaganda komunistů před rokem 1989, která všechny své domácí i světové odpůrce také nálepkovala pomocí různých „ismů“, ovšem bez jmen či konkrétních názorů; a když už se jmény, tak v degradujících plurálech. Do konkrétní polemiky s reálnými názory významných autorů se Klaus obvykle nepouští a často není jasné, zda je skutečně zná. Podívejme se na tři nejfrekventovanější Klausovy „bludné“ teze.
Blud o demokracii
Václav Klaus nevynechá jedinou příležitost, aby nezaútočil na „demokratický deficit“ Evropské unie. V tom není sám, mnoho seriózních kritiků spatřuje tento deficit zejména v příliš slabé roli Evropského parlamentu. Klaus se však nikdy nevyjádřil ve prospěch jeho silnějšího postavení; naopak vystupoval proti ústavní smlouvě, která měla postavení Evropského parlamentu a vůbec demokratické rozhodování v unii posílit (už nemluvě o tom, že tuto smlouvu Klaus napadal i za ledacos, co v ní vůbec není, anebo naopak za údajné nebezpečné novoty, které ve skutečnosti jsou již dlouho součástí platného evropského práva). A když vyjadřuje přání, aby se EU vrátila do doby před Maastrichtem, pak by to nepochybně znamenalo unii méně demokratickou, parlament ještě mnohem méně silný. Už v tom si tedy odporuje.
Srovnává-li Klaus EU s někdejší RVHP, je to nejen povážlivá bagatelizace totalitní minulosti, ale i urážka demokratických zemí zastoupených v Radě EU, která má nakonec v praktické politice rozhodující slovo. Z jeho vyjádření totiž není jasné, používá-li pojem „Evropská unie“ jako synonymum pro Evropskou komisi, anebo považuje za „moskevsky“ nedemokratickou i Radu EU tvořenou členskými státy, anebo přímo volený Evropský parlament. Naproti tomu se Klaus, v loňském rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, vyjádřil pro vstup kavkazských a středoasijských států do EU. U autoritářských režimů v Kazachstánu, Uzbekistánu či Turkmenistánu ho přitom žádný „demokratický deficit“ neznepokojuje, přestože demokratické poměry a právní stát jsou nezbytnými minimálními podmínkami pro přijetí do unie. „Demokratický deficit“ EU by tedy Klaus rád léčil tím, že by do ní přivedl diktátory typu Nazarbajeva, Karimova či Turkmenbašiho.
Zde si Klaus opět protiřečí. Na jedné straně horuje pro více demokracie, na druhé straně by klidně prominul základní demokratická kritéria jako podmínku pro přijetí do EU. Svědčí to jen o jeho povrchnosti? Nebo je to věc sympatií a antipatií - odvozená třeba z toho, že středoasijští diktátoři Klause zahrnuli poctami jako sobě rovného, zatímco zástupci EU v přístupovém procesu, komisař Verheugen a velvyslanec Cibrián, se k němu chovali poněkud přezíravě?
Možné je obojí. Existuje ovšem ještě třetí vysvětlení, v jistém smyslu důstojnější, ale i hrozivější než obě předchozí: pro Klause jsou středoasijští tyrani skutečně demokratičtější než Evropská komise, protože z jeho pohledu pojem „demokracie“ nezahrnuje právní stát ani svobodnou občanskou společnost, ale výlučně existenci voleb, jejichž prostřednictvím uplatňují moc politické strany a jejich vůdcové. Mnohé z Klausových výroků za posledních 15 let totiž nasvědčují tomu, že pojem „demokratický“ pro něj znamená prostě „řízený politickými stranami“. Podle této logiky nestačí být zvolen, o čemž svědčí Klausovy dlouholeté výpady vůči nestraníkům ve volených funkcích; pro plnou „demokratičnost“ je třeba být dosazen politickou stranou. A jak lze dovodit z mnoha jeho výroků o tom, co (ne)zajímá obyčejné lidi, je druhým pilířem jeho pojetí demokracie podpora veřejnosti, ať už se k ní dospěje jakkoli.
Filozof Karl Popper před více než půlstoletím konstatoval, že hlavní výhodou demokracie není možnost zvolit si ty, kdo jsou právě populární, ale naopak možnost „odvolit“ ty, které už nechceme. Současný americký politolog Fareed Zakaria navíc upozorňuje, že redukovat demokracii pouze na volební proces (třeba zmanipulovaný mocenským monopolem, slabostí či prodejností médií) je obrovskou chybou, která uvádí v život tzv. neliberální demokracie, jakými jsou třeba četné autoritářské režimy třetího světa. Zakaria ve své knize Budoucnost svobody dokazuje, že právní stát je daleko důležitějším předpokladem svobody než existence voleb; a že i ve vyspělých demokraciích je podmínkou úspěšného fungování mnoha institucí právě to, že jsou řízeny na základě odbornosti a zůstávají nezávislé na politickém stranictví. A italský liberální myslitel Marco Pannella už před 20 lety varoval před tím, že demokracie může zdegenerovat v „partokracii“, nadvládu politických stran nad společností.
Zdá se, že Klaus chápe demokracii jinak než Popper nebo Zakaria, o Pannellovi nemluvě. Chápe ji především jako akt posvěcení pravého držitele moci, jako rituál, jímž Národ prostřednictvím voleb (byť třeba zjevně nesvobodných jako v Kazachstánu) radostně odevzdává svůj osud a své právo spolupodílet se na veřejném dění do rukou populárního Vůdce a jeho stranických přívrženců. Vzpomeňme na Klausovu poslední volební kampaň pod hesly „Národ volí Klause“ a vůdcovskou podobiznu, kterou jeho nástupce Mirek Topolánek v záchvatu pozoruhodné upřímnosti označil jako fašizoidní.
Jinými slovy, zatímco pro Poppera a jeho následovníky v západní Evropě platí rovnice demokracie = právní stát + svobodné volby + občanská společnost, v klausovském pojetí demokracie = národní populismus + nadvláda jedné či více politických stran + volby (více či méně svobodné podle „národních specifik“). Z toho druhého pohledu jsou středoasijské diktatury vlastně modelově demokratické - vždyť tamější Otcové vlasti jsou pravidelně voleni a mají až devadesátiprocentní podporu svých národů, ba i jejich státní správu jistě řídí stranické kádry. A naopak Evropská komise, jejíž úřednictvo je (v souladu s pravidly moderní veřejné správy) tvořeno technokratickými odborníky bez ohledu na stranickou příslušnost, se vymyká kontrole politických stran a neřídí se ani průzkumy veřejného mínění; a je tedy nedemokratická.
Zbývá jediná otázka, kterou ovšem Klausovi naši novináři jistě nikdy nepoloží. Jestli totiž podle jeho pojetí demokracie nebyly vlastně i „lidové demokracie“ sovětského bloku před rokem 1989 demokratičtější než Evropská unie.
Blud o volném trhu
Druhý z Klausových bludů se týká jednotného a volného evropského trhu. V četných vyjádřeních se totiž přimlouvá za to, aby EU omezila harmonizaci, která prý dusí volný trh, a vrátila se do doby před Maastrichtskou smlouvou. Tuto dobu Klaus líčí jako liberální ráj, kdy nešlo o žádnou „socialistickou“ harmonizaci, ale pouze o volný trh. Ten přitom ztotožňuje s volným obchodem, bezcelní zónou.
Jenže jak každý ekonom i trochu vzdělanější laik dobře ví, bezcelní zóna není jednotný a volný trh. Stav bezcelní zóny, který v Evropských společenstvích existoval před několika desetiletími, ani zdaleka nezaručoval skutečně volný trh bez zkreslení. Ačkoliv lze mít různé názory na adekvátní míru evropské regulace, nelze popřít objektivní skutečnost, že ekonomickým smyslem právní harmonizace je posun od méně liberálního stavu k liberálnějšímu. Proto se harmonizační úsilí unie v ekonomické oblasti už tak dlouho soustřeďuje na odstraňování toho, co volný trh tak či onak deformuje (např. na neoprávněné státní dotace, monopoly či dumping). Harmonizační a koordinační legislativa EU usnadňuje nejen volný pohyb zboží, které musí přizpůsobit jen jedné normě místo pětadvaceti, ale také volný pohyb osob, aby jednotlivec nemusel při stěhování z jedné země do druhé překonávat nadměrné překážky. Tím vším evropská legislativa podporuje ekonomický liberalismus.
Klaus si tedy opět protiřečí, když ve jménu ekonomického liberalismu argumentuje proti vytváření liberálních podmínek v evropské ekonomické praxi. Možná však chápe nejen demokracii, ale i volný trh jinak než my: ne jako co nejspravedlivější a co nejméně zkreslenou soutěž mezi ekonomickými subjekty, ale spíše jako drsný postkomunistický zápas mezi propojenými politicko-ekonomickými oligarchiemi. Je-li ovšem Klausovým ideálem volného trhu to, co Václav Havel svého času výstižně nazval „mafiánským kapitalismem“, pak je jasné, že se Klausovi úsilí EU o liberální a spravedlivou soutěž v souladu s jasnými pravidly musí nutně jevit jako odpudivá regulace.
Blud o NGOismu
Třetí Klausův blud se týká nevládních neziskových organizací (NGO). Pomiňme nyní nelogičnost a urážlivost Klausových srovnání údajného „NGOismu“ s komunismem a zkusme najít jádro jeho teze: podle Klause se nevládní neziskové organizace pokoušejí „nedemokraticky“ si uzurpovat podíl na politické moci, který jim nenáleží. Ale čím lze takové tvrzení dokázat, nebo alespoň teoreticky podložit?
Dalo by se souhlasit, kdyby Klaus shledával ohrožení demokracie ze strany mocných národních či nadnárodních firem a korporací, které mají prostředky na to, aby si politiky a strany prostě koupily. To je skutečně vážný problém, ale zrovna ten, jak se zdá, Klause netrápí. Klausova strana naopak vždy vystupovala jako prodloužená ruka zájmů ekonomické moci. Naproti tomu „neziskovky“ žádné prostředky, jež by jim umožnily získat reálnou politickou moc, nemají. Jediné, co mohou dělat, je vyjadřovat své občanské postoje. A to právě Klausovi vadí, stejně jako to vadilo představitelům různých diktatur.
Ve skutečnosti se v České republice děje pravý opak toho, co tvrdí Klaus. Nevidíme průnik NGO ani do parlamentu, ani ke skrytým pákám politické moci, ale jsme naopak svědky expanze stranicko-politických „úderek“ do nevládní sféry. Snad proto, že NGO jedním statkem přece jen disponují; i když nemají politickou ani ekonomickou moc, těší se určitému respektu veřejnosti, protože jsou nezávislé. A možná právě proto politická mašinerie Václava Klause v posledních letech přistoupila k zakládání pseudonevládních organizací (např. Centrum pro ekonomiku a politiku), které se tváří jako normální nezávislé NGO, ale přitom mají jasné stranickopolitické zadání.
Klausovo truchlivé dědictví
Jedna věc je nezpochybnitelná: Václav Klaus je talentovaný a schopný politik, kterému se již několikrát podařilo z beznadějné pozice dostat opět na politický vrchol. Jako jeden z mála u nás totiž velmi dobře ovládá všechny tři důležité rozměry politiky: politiku obsahu, politiku (mediální) sebeprezentace i politiku efektivního vytváření interpersonálních vazeb a loajalit. Ovšem Klausova snaha vyrovnat se Václavu Havlovi a stylizovat se do role prezidenta-intelektuála vyznívá až skoro směšně. Na domácí scéně nenaráží Klaus při tomto svém pózování na větší odpor snad jen z toho důvodu, že méně vzdělaná část publika není schopna úroveň jeho myšlení hlouběji posoudit, zatímco ti, kdo toho schopni jsou, již často trpí únavou z neustálých střetů s Klausovou propagandistickou mašinerií.
Faktem je, že v evropském kontextu Klaus je a zůstane marginální a trochu groteskní postavou, která bude dál vrhat špatné světlo na svůj malý národ. Pokud jde o domácí scénu, lze se oprávněně obávat, že Klausovy myšlenkové bludy - po desetiletí opakované a krotkými médii nevyvracené - budou mít trvalé škodlivé následky a že se tohoto negativního dědictví budeme dlouho a obtížně zbavovat.
Současné určité opojení Klausem jako prezidentem-myslitelem a nekritičnost mnohých médií vůči němu a jeho myšlenkovým bludům tak trochu připomíná období první poloviny 90. let, kdy panovalo podobné opojení Klausem-ekonomem. Někdejší fascinace Klausem-ekonomem nás ale dovedla do stavu, za který v mnoha oblastech draze platíme dodnes. Otázkou je, k čemu - pokud se naše média tentokrát včas neprobudí - nás přivede fascinace Klausem v jeho novém převtělení „prezidenta-myslitele“. A jak za tuto fascinaci zaplatíme tentokrát.
O autorovi: Marián Kišš, politolog (*1976) vystudoval politologii na Středoevropské univerzitě v Budapešti, od roku 2000 je asistentem senátora Josefa Jařaba.