Před několika týdny vydalo ministerstvo vzor vyhlášky „o stanovení podmínek pro pořádání a průběh akcí typu technoparty a o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v souvislosti s jejich konáním“.
Vyhláška má dvě verze: v jedné obec vymezuje, kde se taková akce na jejím území konat smí, ve druhé, kde se konat nesmí. Má dvě verze také k charakteristice toho, co to je technoparty. Pořadateli se ve vyhlášce stanoví celá řada povinností a nedodržíli je, může být potrestán.
Loni mě po rozehnaném CzechTeku ministr vnitra Bublan doslova nadzvedl ze židle svým vystoupením v jedné televizní debatě. Prohlásil totiž, že připraví zákon, který upraví podmínky, za nichž se může taková akce konat, ale že přitom bude potřeba velké obezřetnosti, aby zákon náhodou nepostihl i jiné hlučné hudební festivaly.
Ohromilo mě to: zákon je přece zákonem právě proto, že měří všem stejně -nebo ne? On to pan ministr neví?
A už je to tady: není to zákon, ale vyhláška. Akcí „typu technoparty“ je podle vyhlášky veřejná hudební produkce, která přesáhne dobu jednoho dne a při které „může dojít k obtěžování jiných osob... hlukem, prachem, světlem nebo vibracemi“ podle jedné verze vyhlášky (proč jen se úřední listiny píšou tak neuvěřitelně toporně?).
Druhá verze vyhlášky varuje: „akce typu technoparty se považuje za činnost, jež může narušit veřejný pořádek v obci, nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku“.
Obec ovšem může sama určit, co „akcí typu technoparty“ není: třeba obří hudební festival, hlučná pouť či cokoli jiného, při čem ovšem také „může dojít k obtěžování jiných osob“. Je zcela zřejmé, že podle této vyhlášky mohou jedni to, co nemohou jiní. Máme přece rovnost před zákonem.
Píšu ale o vyhlášce hlavně proto, že ve dnech, kdy vyšla, jsme v televizních zprávách sledovali smutný seriál o odpadu, který televizní reportéři objevili na území mnoha obcí.
Že by tím byli obyvatelé zmíněných obcí nadšeni, to jsem tedy nepostřehla. Ministerstvo vnitra jim však se žádnou vyhláškou na pomoc nepřispěchalo. Dobře se pamatuji na začátek devadesátých let, kdy se různé obce snažily na svém území vyhláškou zamezit prostituci nebo ji nějak regulovat.
Ukázalo se, že na to nemají zákonné právo. Vzpomínám si také, jak se kdesi obecní zastupitelstvo rozhodlo zakázat v obci hrací automaty. Ani to se nepovedlo, i taková vyhláška byla shledána nezákonnou.
Soudím, že černé odpady, prostituce či hrací automaty představují společenské zlo podstatně trvalejší a horší než několikadenní hudební produkce. Proč se tedy ministerstvo nesnaží najít způsob, jak by se jim obce mohly bránit, pokud se na tom jejich obyvatelé shodnou?
Odpověď je jednoduchá: ministerstvo, či lépe řečeno ministr, nemá takovou politickou objednávku. Zato technoparty, ta je vidět a slyšet a zakázat ji nebo znemožnit může přinést docela slušné politické body. A ještě je tu hlubší důvod: z černých odpadů, prostituce či hracích automatů pro někoho koukají slušné peníze.
Czechtek. Technoparty. foto: Jan Zátorský, Lidové noviny
