Celý životní příběh i pracovní výsledky Jana Kubiceho dotvrzují jeho osobní integritu a jen těžko bychom tohoto člověka mohli strčit do pytle s nápisem „ódéesáci“. Proto jeho vystoupení berme vážně a nenechme se obalamutit křikem předních sociálních demokratů, že vše, co tento člověk říká, jsou bláboly.
Zároveň musíme brát v úvahu i to, že policista, který „přežil“ šest ministrů vnitra, není natolik naivní, aby týden před volbami inicioval vrcholně politický skandál, aniž by dohlédl důsledky. Důvody pana Kubiceho musely být velmi pádné.
Občanskodemokratická opozice se věci chopila po svém a roztáčí předvolební hysterii proti vládě všemi silami a prostředky včetně pokryteckého „zapomenutí“ tajných materiálů na stole bezpečnostního výboru tak, aby se k nim mohli novináři dostat. Vyšetření do voleb není možné stihnout, očernění oponenta hladce. Je to chování pochopitelné, nikoli omluvitelné.
Vláda, a především ČSSD však zareagovala tím nejhorším způsobem. Premiér místo toho, aby pokud možno klidně a věcně vysvětlil celou situaci a upřesnil, nakolik jsou vznesená obvinění o propojení exekutivy s podsvětím podložená, zvolil eskalaci konfliktu.
Obvinil ODS z pučistických praktik a jal se vyhrožovat nejen opozici, ale vlastně i všem občanům. Náznaky, že k řádnému vyšetření dojde jen v případě vítězství ČSSD, ve spojení s nesmysly o tom, že ODS chce někoho bez důkazů soudit a všechny nás chce okrást, přesvědčí jen skalní voliče ČSSD. Navíc je premiérovo prohlášení stylizováno normalizačním kojzarovským jazykem. V této souvislosti zní Bublanovy výroky o případném postupu proti Kubicemu jako vyhrožování čistkami v policii.
Osočování bez důkazů provádí sociální demokraté úplně stejně zdatně jako opozice.
V hukotu předvolebních hnojometů by nemělo zaniknout zjištění, že existují lidé s neformálními pravomocemi, kteří jednají v zastoupení předních politiků, nebo se pohybují v jejich bezprostředním okolí, a ti se stýkají s lidmi z podsvětí. Tyto styky nedokazují propojení ČSSD či jiné strany a organizovaného zločinu, avšak nabourávají legitimitu politické elity.
Důkladné vyšetření takových kontaktů a odstranění lidí typu Přibyla, Jansty či Vyvadila z nejvyšších pater politiky by bylo jedině žádoucí. Jak se se skandálem má poprat volič, který není fanatickou loutkou bez vlastní vůle (tak si zhruba třetinu národa - voliče ODS -představuje premiér)?
Těžko, buď musí věřit jedné, nebo druhé straně. Jiné řešení dnešní politická třída nenabízí. Možnost, že znechucený volič se v pátek místo k volbám vypraví na chalupu či na výlet, je asi pravdě nejbližší. Politologové mluvili o nerozhodnutých, kteří mají v rukou výsledek letošních voleb. Ty Paroubek, jemuž by na nich mělo zvlášť záležet, svým hysterickým prohlášením nejspíš jen znechutil. Situace, která vyřčením podezření pana Kubiceho nastala, nemá dobré řešení. Buď je ČSSD zcela zbavena sebeobranných mechanismů a kryje ty své členy, kteří jejího vládnutí využívají k vlastnímu obohacení, anebo se elitní policista zbláznil a pomáhá opozici špinit vládu několik hodin před volbami.
Mohli se politici zachovat jinak? Určitě, ale předpokládalo by to určitou noblesu a tu odhodili dávno demokraté sociální i občanští. Pondělní trhovecké chování při jednání branného a bezpečnostního výboru sněmovny nepomohlo nikomu. Jen posílí v té straně, která z víkendových voleb vyjde poražena, pocit křivdy. Ostatně slova „sarajevský syndrom“ vyslovil včera sám premiér. Taková situace by mohla na dlouhou dobu paralyzovat celou stranickou garnituru, byli jsme toho ostatně svědky v případě ODS. Samozřejmě i legitimita nové vlády bude v očích voličů poražené strany pochybná.
Spiknutí, kam se podíváš
Zvláštní je také to, s jakou lehkostí je šířena a mnohými přijímána hypotéza, že celá kauza je pečlivě inscenovaným divadlem. Souvisí to jednak se všemi předchozími paranoidními prohlášeními premiéra, který již mnoho měsíců považuje část médií za „zaprodanou“ a vše, co se přihodí za okolností nepříznivých pro ČSSD, za spiknutí. Dále pak s nedůvěrou ve svobodnou vůli občana a jeho aktivitu. Zde, obávám se, narážíme na diluviální východiska našich sociálnědemokratických vůdců, kteří se programově vzdalují moderní levici zhruba stejnou měrou, jakou inklinují ke komunistům.
Přes všechny řeči o slušnosti dokázaly obě velké strany jediné, nemají skrupule, takže po volbách „to bude jízda“.
