Ale jak říkali radikálové v 60. letech, to, že jste paranoik, ještě neznamená, že po vás nejdou. O tom, že se o nás policejní odposlechy povolují jak na běžícím pásu, existují čísla. A odposlechy, které evidentně pocházejí z policejního vyšetřování, se dostávají na veřejnost.
Žádný nebyl uspokojivě vyšetřen. Ani v poslední aféře rozpoutané ministrem Langrem to nejspíš nedopadne jinak. Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká jistě oznámí, že zákon nebyl porušen. Odborníci, kteří na pokyn předsedy sněmovny Vlčka prozkoumají sněmovní prostory, také žádné štěnice nenajdou. Pokud tam nějaké byly, jistě zmizely do několika hodin po Langrově oznámení. Celé to bude komedie splňující všechny platné předpisy.
Tento stav je naprosto nepřijatelný. Musí se najít někdo, kdo udělá přítrž děravosti příslušných policejních složek a podrobí způsob, jakým příslušné orgány včetně soudců odposlechy povolují, nezaujaté analýze. Bohužel ministr Langer je nyní přesně ten člověk, který to udělat nemůže - je příliš zamotaný do svých nepromyšlených slov a činů posledních dnů.
Jedna z cest, která se nabízí už teď, je využívat postupů, které policii její rutinní využívání odposlechů aspoň znepříjemní. Žádost o zpřístupnění případných záznamů u uzavřených případů podle zákona o svobodném přístupu k informacím je jedním z takových postupů. Vážnou úvahu si zaslouží změna zákona, kterou již ODS jednou navrhovala: aby policie musela občana, jehož bezvýsledně odposlouchávala, sama aktivně o ukončeném odposlechu informovat.
Takové návrhy nepochybně narazí na námitky, že by policii svázaly ruce v boji s nebezpečnými zločinci. A může to být i pravda. Pokud není jiná možnost, jak vnitru připomenout, že neoprávněné špehování je odporný vpád do soukromí, nebude vyhnutí.
