Těžko říct, čím Josef Tošovský lidi jako Havla nebo Macháčka očaroval. Jisté je, že jeho kouzlo funguje. Kdyby Putinovu nabídku kandidovat do čela Mezinárodního měnového fondu přijal třeba Libor Procházka, asi by to schytal jak od Havla, tak od Macháčka. První z nich by měl výhrady k paktování s Ruskem, druhý by poukázal na jeho činnost v IPB. A oprávněně. Proč však totéž projde Tošovskému?
Asi proto, že patří do klubu nepřátel Václava Klause, kteří se řídí heslem: Klausův nepřítel je můj přítel, ať už je to kdokoli.
Kolega Martin Weiss před týdnem v LN napsal, že pod vedením Tošovského nedokázala Česká národní banka uhlídat komerční finanční domy a ještě podstřelovala inflační cíl. To podle Weisse Tošovského profesně diskvalifikuje. Jan Macháček mu v pátečních Hospodářských novinách v obsáhlém textu odpověděl, že to není pravda, a vyčetl mu, že argumentuje stejně jako Václav Klaus. Na obranu Tošovského dodal: „Jaksi typicky české je, že víme nejlépe, že se někdo, kdo je ve světě uznáván, dávno odborně diskvalifikoval.“
Typicky české je však spíš to, jak se v místním prostředí umí sbratřit lidé, kteří nesdílejí žádné hodnoty v soukromém a profesním životě. Například Macháček je typem nekonformního občana, který veřejně říká věci tak, jak se dle jeho názoru mají. Obvykle je mu jedno, co si o tom kdo myslí, natož aby bral ohled na mínění reprezentantů establishmentu. A rozhodně nejeví známky ochoty kolaborovat s jakýmkoli režimem, jen aby mu z toho plynuly osobní výhody.
Naproti tomu Tošovský několikrát ve svém životě prokázal, že je typem konformisty ochotného vyjít vstříc komukoli, kdo je zrovna u moci. Tak komunistům v 70. letech v Národní bance pomáhal pacifikovat vzdělávací skupinu, jež se pod vedením Václava Klause soudruhům jaksi zvrhla v kroužek ekonomů svobodně debatujících o liberální ekonomii. Ale přišel Tošovský a vědeckotechnickou společnost „zglajchšaltoval“ podle přání strany.
Stejně servilně se zachoval k mocným, když v roce 1997 Václavu Havlovi asistoval při pokusu vyřadit Klause z české polistopadové politiky. O dosud přesně nevysvětlených kontaktech s komunistickými tajnými služby zřejmě nejen z ČSSR snad ani není nutné mluvit.
Zatímco Havla si Tošovský koupil řízením půlroční vlády kamarádů z Unie svobody, ODA a KDU-ČSL, Macháčka zvládl šimráním ega. Ekonomická debata ve dvou nad sklenkou whisky v kanceláři guvernéra ČNB, to některým novinářům udělá radost. Až takovou, že se novinář důvěrným vztahem s politikem občas rád pochlubí. „Bylo by též dobré vědět, kde ten nápad na Tošovského kandidaturu vznikl,“ významně naznačuje Macháček, jako by chtěl říct: „Mně Tošovský řekl všechno, vy hlupáčci, ale pro vás je těch informací škoda, nepatříte do klubu.“ Zapomíná však, že nejde jen o kolegu Weisse, nýbrž i o čtenáře HN, kteří se právem mohou cítit dotčeni docela povýšeneckým přístupem. Co kdyby se svým přítelem Tošovským aspoň natočil pořádný rozhovor?
Povýšenost nad zájmem veřejnosti však Macháček zřejmě okoukal právě od Tošovského. Bývalý guvernér ČNB a někdejší předseda vlády proslul neochotou vysvětlovat cokoli veřejně. Ať už to bylo jeho utajené členství v KSČ, styky s tajnou službou nebo třeba ruská kandidatura do MMF. Odmítl dokonce svědčit ve prospěch státu ve sporu s Nomurou! Paradoxně přitom právě Tošovského přítel Macháček patří k největším zastáncům maximální transparentnosti ve veřejném životě. Jenže asi jak u koho.
Génius z Náchoda
Podobně hájené postavení jako někdejší komunista Tošovský má v „havlovském kroužku“ například i někdejší federální premiér Marián Čalfa. Havel má pocit, že mu vděčí za své první prezidentství a Čalfa své pragmatické „přátelství“ s Havlem využil ve prospěch svůj i ve prospěch mnoha soudruhů.
Všichni bývalí aparátčíci, kteří se v listopadu 1989 ještě mohli obávat o svou budoucnost, po uzavření paktu Havel-Čalfa sáhli do sekretáře a otevřeli láhev nejlepšího gruziňáku. Také bylo co oslavovat. Potutelný usměv se určitě mihl i ve tváři důstojníků v moskevské centrále KGB. Tak nějak se asi zrodila i ona Tošovského kandidatura na šéfa MMF. Nebo si snad v Moskvě najednou vzpomněli, že se v roce 1950 v Náchodě narodil nedoceněný ekonomický génius? Tomu nemůže věřit ani Jan Macháček.
