Politické strany existují mimo jiné zejména proto, aby plnily roli síta, kterým musí projít ambiciózní politici. Lidovci v této roli naprosto selhali, když před rokem podnikli zoufalý skok do neznáma a zvolili si za předsedu člověka, o němž prakticky nic nevěděli. Za jejich nezodpovědnost všichni platíme: měla za následek vleklou krizi, která stravuje energii vlády a dál snižuje důvěru v nezávislost justice.
To, co vyšlo najevo nyní, sice už nemůže nikoho šokovat, ale je to svým způsobem horší než cokoli, co předcházelo. Přijímání úplatků je vážná věc, ale je to také nebezpečí notoricky známé a nevymýtitelné. Ale ani u Stanislava Grosse nebo Iva Svobody by nás nenapadlo, že bude podvádět se sociálními dávkami.
Zdravý, sebevědomý člověk by měl považovat za věc cti, že se nebude uchylovat k čerpání státní sociální pomoci v nouzi. Na tom, zda se tento étos udrží jako norma, koneckonců závisí přežití naší společnosti. Od špičkových politiků snad není přehnané požadovat, aby usilování o sociální dávky z materiálního hlediska neměli zapotřebí a z morálního hlediska považovali za nepřijatelné. Natož aby si souběžně ukládali nevysvětlitelné příjmy.
Jiří Čunek se naštěstí nestal ministrem práce. Reformu sociálního systému by mohl u veřejnosti obhajovat velmi těžko. Ale má na starosti čerpání evropských fondů - režim, který při jejich přidělování zamezí podvádění, by snad měl garantovat někdo jiný. Čunek se stává synonymem pro nestoudnost a měl by z politiky co nejrychleji zmizet, než vyjde najevo, že - samozřejmě „než vstoupil do veřejného života“ - tahal domů ze zaměstnání pytle cementu, nebo něco podobného. Jeho posledním aktem by měla být omluva Romům a všem těm, o kterých říkal, že je chce naučit místo pobírání sociálních dávek pracovat.
To, co vyšlo najevo nyní, sice už nemůže nikoho šokovat, ale je to svým způsobem horší než cokoli, co předcházelo. Přijímání úplatků je vážná věc, ale je to také nebezpečí notoricky známé a nevymýtitelné. Ale ani u Stanislava Grosse nebo Iva Svobody by nás nenapadlo, že bude podvádět se sociálními dávkami.
Zdravý, sebevědomý člověk by měl považovat za věc cti, že se nebude uchylovat k čerpání státní sociální pomoci v nouzi. Na tom, zda se tento étos udrží jako norma, koneckonců závisí přežití naší společnosti. Od špičkových politiků snad není přehnané požadovat, aby usilování o sociální dávky z materiálního hlediska neměli zapotřebí a z morálního hlediska považovali za nepřijatelné. Natož aby si souběžně ukládali nevysvětlitelné příjmy.
Jiří Čunek se naštěstí nestal ministrem práce. Reformu sociálního systému by mohl u veřejnosti obhajovat velmi těžko. Ale má na starosti čerpání evropských fondů - režim, který při jejich přidělování zamezí podvádění, by snad měl garantovat někdo jiný. Čunek se stává synonymem pro nestoudnost a měl by z politiky co nejrychleji zmizet, než vyjde najevo, že - samozřejmě „než vstoupil do veřejného života“ - tahal domů ze zaměstnání pytle cementu, nebo něco podobného. Jeho posledním aktem by měla být omluva Romům a všem těm, o kterých říkal, že je chce naučit místo pobírání sociálních dávek pracovat.
