Když Pavel Kohout čtenáře Lidových novin 17. července „vítal ve zlatých časech“ díky „systematicky podhodnocované inflaci“, používal téměř stejný základní argument, jako v článku „Inflace, byty a porodnost“ ze 3. listopadu. Píše v něm, že index spotřebitelských cen nezahrnuje kategorie, které ČSÚ neklasifikuje jako spotřební, k nimž patří nákup a rekonstrukce domu nebo bytu.
ČSÚ už v létě reagoval obšírným vysvětlením, že tuzemský index spotřebitelských cen (na rozdíl od harmonizovaného indexu a indexů mnoha jiných zemí) zahrnuje tzv. imputované nájemné, byť tuto záležitost je možno chápat nejednoznačně. Žádný přístup nevyhovuje všem pohledům na věc a cenový index nově nabývaných nemovitostí, jež je jen jedním vylepšením řešení daného problému, ČSÚ již nějakou dobu za nesnadných podmínek připravuje.
Musím proto zopakovat, že konstrukce indexu spotřebitelských cen a jeho vlastnosti, případně nedostatky, jsou známy všem centrálním bankám (včetně ČNB a Evropské centrální banky), které jej užívají pouze jako jeden z mnoha podkladů pro svoji měnovou politiku. Současný konjunkturální růst cen nemovitostí jim jistě neušel a pro jejich cenový vývoj používají alespoň přibližné konstrukce. Stěží by se tedy našel důvod, aby statistikové inflaci záměrně podhodnocovali.
P. Kohout patrně statistikům a jejich argumentaci moc nevěří, centrálním bankám už vůbec. ČSÚ nemůže hovořit za svoje uživatele. Víme však, že ČNB se pravidelně všech jednání o metodice měření inflace aktivně účastní a data dostává do všech publikovatených podrobností. Z pohledu ČSÚ lze s jistotou tvrdit, že pro ni není inflace modlou. Evropský harmonizovaný index se zahrnutím cen bydlení do budoucna rozhodně počítá. Nicméně ani ECB nebere současný stav jako modlu a užívá všechny dostupné odhady o cenách nemovitostí. Jako modla může být nějaký ekonomický indikátor přijímán nanejvýš povrchní a účelovou prezentací v médiích, nikoli však významnou institucí.