Kontrast nabídla i nedělní televizní debata premiérů obou zemí. Začal vlastně už volbou příležitosti: změnám symbolizovaným 17. listopadem 1989 u nás automaticky přisuzujeme univerzální význam - ztráta mocenského monopolu jedné strany, nastolení občanských práv, to přece musejí chápat všichni stejně, ne? Na Slovensku ale byl pro některé 17. listopad jen předehrou k tomu pravému - samostatnosti. Každopádně se tato myšlenka záhy ukázala být spolehlivým výtahem k moci.
Trapným momentem česko-slovenských debat je vždy snaha dokumentovat věčné „nadstandardní vztahy“. Ještě že máme ten fotbal a hokej, říkali si jistě oba premiéři, stejně jako kteříkoli dva dávní známí, jimž v hospodě zoufale docházejí témata. A osudovou hloubku vztahů dokumentují tím, jak si představitelé Čechů a Slováků rozumí bez tlumočníka - stejně jako, namátkou, premiéři Francie a Belgie, Německa a Rakouska nebo Británie a Irska.
Kontrast rétoriky Mirka Topolánka a Roberta Fica musel každého praštit do očí. Právě to by však nebylo radno přeceňovat. Politické cykly nás a našich sousedů se rozcházejí a v jiných letech vypadalo rozložení relativního světla a tmy v těchto debatách jinak.
Zatímco tvář slovenského populismu jsme důvěrně poznali ještě za federace, slovenské reformy nás překvapily - to jaksi nebylo v plánu. K roli liberálního premianta byl přece předurčen „český Milton Friedman“. Což ho jistě dnes pěkně hryže. Když se Slováci vyprostili z mečiarovského bahna, dokázali svou relativní chudobu využít. Díky tomu dnes může Fico hlásat svůj sociální populismus z výšin rovné daně a střídmých sociálních dávek. Česká společnost zato využila svého relativního bohatství k tomu, že doháněla Západ hlavně ve zvykání si na pohodlnou sociální síť. A to je ten největší rozdíl.