Byť leckomu mohla celá „akce svatba“ v podání Jiřího Paroubka připadat nevkusná a odpuzující, bylo až s podivem, jak se minulý týden pro řadu lidí v zemi stala tématem číslo jedna. Většinou ovšem tématem veskrze negativním.
S despektem se probíralo Paroubkovo (ne)informování o sňatku, místo konání u přítele-bývalého agenta StB, a dokonce i fakt, že se sňatek konal zrovna 17. listopadu. Kdo šéfa ČSSD nemá rád, vzal jeho svatbu jako vynikající příležitost, jak si do něj pořádně kopnout nebo ho jinak zesměšnit či dehonestovat.
Jistě, Jiří Paroubek vzbuzuje v lidech emoce a existuje celá řada důvodů, proč člověku nemusí být, eufemisticky řečeno, sympatický. Lze ho kritizovat za mnoho politických kroků a postojů. Proč ale takový povyk okolo svatby? Proč mu tentokrát prostě jen nepřát štěstí?
Prvního „těžkého zločinu ve věci informování o svatbě“, použijeme-li terminologii šéfa ČSSD, se Paroubek podle řady intelektuálů i velké části médií dopustil už tím, že o sňatku zkraje minulého týdne mlžil.
Nejprve svatbu popřel, poté vydal tiskovou zprávu, že bude, ale její konání později opět zpochybnil. Okamžitě se začala přetřásat otázka, zda mu „lze teď ještě věřit, když zalhal v soukromé věci?“
Kdo už několik měsíců sleduje pronikavé změny postojů šéfa ČSSD v zásadních politických otázkách (umístění protiraketového radaru v zemi či třeba názor na /ne/zachování lustračního zákona), navíc se obvykle odvíjejících jen od výsledků průzkumů veřejného mínění, má v této otázce dávno jasno.
Proč by měl ale Paroubek, respektive kterýkoli jiný politik okamžitě informovat veřejnost o svých výsostně soukromých záležitostech, jíž svatba bezpochyby je? Málokdo si asi dokáže představit, že po dohodnutí termínu svatby okamžitě zvedne sluchátko, aby zavolal do médií a okázale se pochlubil, i když o to třeba jeho vyvolená či příbuzní nijak nestojí. Pokud ovšem média o svatbě přes její popření okázale píší jako o hotové věci, lze pochopit, že jim člověk vše potvrdí, aby měl klid a nemusel odpovídat na stále stejné dotazy. Ruch ale neutichá.
A tak se možná při představě, že vás při soukromé akci beztak budou rušit cizí lidé na stromech, kteří ochotně cvaknou spoušť při každém vašem pohybu, raději pokusíte vše zpochybnit, abyste měl klid. Beztak nemáte. Kdo z „normálních“ lidí by o něco takového stál v den, který si chce udělat s partnerem pro sebe, zřejmě není zcela v pořádku. Jak ale se snahou vyhnout se vnějšímu tlaku při soukromé oslavě souvisí politické názory?
Informace „na pováženou“ Výše uvedený „skandál“ ještě nestihl být v barech a literárních kavárnách důsledně rozebrán a zavržen a už se objevil nový „zločin“.
Jiří Paroubek si s partnerkou Petrou řeknou své ano 17. listopadu. V den osmnáctého výročí začátku tzv. sametové revoluce. A to navíc v hotelu bývalého estébáka, tedy agenta komunistické tajné policie, který mu poskytne luxusní pokoj na strávení svatební noci zadarmo. Taková informace už byla skutečně „na pováženou“. Vždyť 17. listopadu, v tento slavnostní den, mají přece všichni správní Češi (i Slováci) buď neprodleně vyrazit přímo na pražskou Národní třídu, nebo si alespoň doma zapálit svíčku, tiše rozjímat a připomínat si historický den našich dějin. Z veřejné debaty se přinejmenším zdálo, že tak celý národ s výjimkou Paroubka činí.
Jistě, předvídavý politik by možná raději zvolil jiné datum, aby zbytečně neprovokoval a nepopouzel. Zvlášť když se jedná o muže, který se nijak netají tím, že by v čele své strany chtěl vládnout společně s komunisty. Na druhé straně, kdo z Čechů třeba ještě před dvěma měsíci věděl, že výročí nacistického pogromu na Židy známého jako křišťálová noc připadá na noc z 9. na 10. listopadu. Co kdyby se vedle (ne)demonstrace nácků konala předminulou sobotu i Paroubkova svatba? A on by třeba bydlel v hotelu některého ze svých německých přátel? Debatovalo by se o tom, zda šéf ČSSD také náhodou neschvaluje holocaust?
Druhý aspekt výše zmíněného „zločinu“ už zní alespoň trochu relevantněji. Paroubek s chotí se nechali pozvat od bývalého estébáka. Jistě, to předsedovi ČSSD nelichotí a leccos to o něm vypovídá. Proč ale takové překvapení a pobouření právě v této souvislosti?
Vždyť o Jiřím Paroubkovi se již dlouho veřejně ví, že mezi jeho přátele a dobré známé patří nejen lidi spojení s bývalou StB (například podnikatel Bohumír Ďuričko, právník Petr Šrámek, fotograf Miloš Schmiedberger), ale i další přinejmenším kontroverzní osobnosti, jako „šéf pražské pouti“ Václav Kočka.
O jednoho majitele hotelu tedy více nebo méně. Bůh ví, kolik ještě šéf ČSSD podobných přátel, jako je hoteliér Dvořák, ještě má. (Mimochodem, velký přítel Mirka Topolánka a miláček části národa Jarek Nohavica je přece také bývalý estébák.)
Pokud lidem kontakty, politické postoje a kroky Jiřího Paroubka vadí, mohou mu to spočítat ve volbách a tak ho z politiky vyřadit. K pobuřování se nad jeho svatbou a jejími okolnostmi ale není důvod.
S despektem se probíralo Paroubkovo (ne)informování o sňatku, místo konání u přítele-bývalého agenta StB, a dokonce i fakt, že se sňatek konal zrovna 17. listopadu. Kdo šéfa ČSSD nemá rád, vzal jeho svatbu jako vynikající příležitost, jak si do něj pořádně kopnout nebo ho jinak zesměšnit či dehonestovat.
Jistě, Jiří Paroubek vzbuzuje v lidech emoce a existuje celá řada důvodů, proč člověku nemusí být, eufemisticky řečeno, sympatický. Lze ho kritizovat za mnoho politických kroků a postojů. Proč ale takový povyk okolo svatby? Proč mu tentokrát prostě jen nepřát štěstí?
Prvního „těžkého zločinu ve věci informování o svatbě“, použijeme-li terminologii šéfa ČSSD, se Paroubek podle řady intelektuálů i velké části médií dopustil už tím, že o sňatku zkraje minulého týdne mlžil.
Nejprve svatbu popřel, poté vydal tiskovou zprávu, že bude, ale její konání později opět zpochybnil. Okamžitě se začala přetřásat otázka, zda mu „lze teď ještě věřit, když zalhal v soukromé věci?“
Kdo už několik měsíců sleduje pronikavé změny postojů šéfa ČSSD v zásadních politických otázkách (umístění protiraketového radaru v zemi či třeba názor na /ne/zachování lustračního zákona), navíc se obvykle odvíjejících jen od výsledků průzkumů veřejného mínění, má v této otázce dávno jasno.
Proč by měl ale Paroubek, respektive kterýkoli jiný politik okamžitě informovat veřejnost o svých výsostně soukromých záležitostech, jíž svatba bezpochyby je? Málokdo si asi dokáže představit, že po dohodnutí termínu svatby okamžitě zvedne sluchátko, aby zavolal do médií a okázale se pochlubil, i když o to třeba jeho vyvolená či příbuzní nijak nestojí. Pokud ovšem média o svatbě přes její popření okázale píší jako o hotové věci, lze pochopit, že jim člověk vše potvrdí, aby měl klid a nemusel odpovídat na stále stejné dotazy. Ruch ale neutichá.
A tak se možná při představě, že vás při soukromé akci beztak budou rušit cizí lidé na stromech, kteří ochotně cvaknou spoušť při každém vašem pohybu, raději pokusíte vše zpochybnit, abyste měl klid. Beztak nemáte. Kdo z „normálních“ lidí by o něco takového stál v den, který si chce udělat s partnerem pro sebe, zřejmě není zcela v pořádku. Jak ale se snahou vyhnout se vnějšímu tlaku při soukromé oslavě souvisí politické názory?
Informace „na pováženou“ Výše uvedený „skandál“ ještě nestihl být v barech a literárních kavárnách důsledně rozebrán a zavržen a už se objevil nový „zločin“.
Jiří Paroubek si s partnerkou Petrou řeknou své ano 17. listopadu. V den osmnáctého výročí začátku tzv. sametové revoluce. A to navíc v hotelu bývalého estébáka, tedy agenta komunistické tajné policie, který mu poskytne luxusní pokoj na strávení svatební noci zadarmo. Taková informace už byla skutečně „na pováženou“. Vždyť 17. listopadu, v tento slavnostní den, mají přece všichni správní Češi (i Slováci) buď neprodleně vyrazit přímo na pražskou Národní třídu, nebo si alespoň doma zapálit svíčku, tiše rozjímat a připomínat si historický den našich dějin. Z veřejné debaty se přinejmenším zdálo, že tak celý národ s výjimkou Paroubka činí.
Jistě, předvídavý politik by možná raději zvolil jiné datum, aby zbytečně neprovokoval a nepopouzel. Zvlášť když se jedná o muže, který se nijak netají tím, že by v čele své strany chtěl vládnout společně s komunisty. Na druhé straně, kdo z Čechů třeba ještě před dvěma měsíci věděl, že výročí nacistického pogromu na Židy známého jako křišťálová noc připadá na noc z 9. na 10. listopadu. Co kdyby se vedle (ne)demonstrace nácků konala předminulou sobotu i Paroubkova svatba? A on by třeba bydlel v hotelu některého ze svých německých přátel? Debatovalo by se o tom, zda šéf ČSSD také náhodou neschvaluje holocaust?
Druhý aspekt výše zmíněného „zločinu“ už zní alespoň trochu relevantněji. Paroubek s chotí se nechali pozvat od bývalého estébáka. Jistě, to předsedovi ČSSD nelichotí a leccos to o něm vypovídá. Proč ale takové překvapení a pobouření právě v této souvislosti?
Vždyť o Jiřím Paroubkovi se již dlouho veřejně ví, že mezi jeho přátele a dobré známé patří nejen lidi spojení s bývalou StB (například podnikatel Bohumír Ďuričko, právník Petr Šrámek, fotograf Miloš Schmiedberger), ale i další přinejmenším kontroverzní osobnosti, jako „šéf pražské pouti“ Václav Kočka.
O jednoho majitele hotelu tedy více nebo méně. Bůh ví, kolik ještě šéf ČSSD podobných přátel, jako je hoteliér Dvořák, ještě má. (Mimochodem, velký přítel Mirka Topolánka a miláček části národa Jarek Nohavica je přece také bývalý estébák.)
Pokud lidem kontakty, politické postoje a kroky Jiřího Paroubka vadí, mohou mu to spočítat ve volbách a tak ho z politiky vyřadit. K pobuřování se nad jeho svatbou a jejími okolnostmi ale není důvod.