A tak musela za trest ve středu zůstat za dveřmi. To ji do příště naučí slušnému chování! Jedná se o vskutku trapnou epizodu z vleklého boje kabinetu s médii. Obraťme ale pozornost k předmětu posledního sporu - ilustračním záběrům. Česká televize by měla tento trest uchopit jako příležitost a s obrazovým dokumentováním srazů ministrů skoncovat jednou provždy. Sledování těchto záběrů totiž uráží lidskou důstojnost.
Jestliže se vláda dovolává zvyku či nepsané dohody nenatáčet na jednání zvuk, jen tím připouští. že informační hodnota záběrů je nulová. Mají samozřejmě své zamýšlené sdělení: ukázat, že členové vlády pilně pracují na řešení našich problémů anebo aspoň před zasednutím k dílu důstojně konverzují. Kabinet se však zjevně obává, že zvukový záznam by odhalil, že se tak neděje. Ve skutečnosti si možná ministři jdou po krku nebo si vyprávějí oplzlé vtipy.
Politici by si měli uvědomit, že konec těchto inscenací by měl pro ně výhody. Nemuseli by se kvůli kamerám tvářit srdečně na kolegy, které ve skutečnosti nemůžou vystát, ani by nemuseli vytvářet vizuální dojem pracovního nasazení vláčením obrovských stohů listin. Perspektivně by se vyhnuli nácviku otevírání úst na prázdno, což je jediný důkladný způsob, jak se s nástrahami odposlechu při natáčení vypořádat.
Jisté sebezapření by musela prokázat i televize. I ona má totiž ilustrační záběry ráda. „Byli jsme tam,“ sdělují divákům. „Pracujeme pro vás 24 hodin denně.“ A na obrazovce se něco hýbe. Skutečná hodnota záběrů je ovšem nulová - kdyby televize použila záběry týden nebo měsíc staré, vůbec nikomu by to nevadilo. Scénku „sedání ke stolu“ dokáže sehrát stejně dobře vláda dělná jako neschopná a totálně zkorumpovaná. Anebo skupina herců. Ale my si volíme politiky.
Jestliže se vláda dovolává zvyku či nepsané dohody nenatáčet na jednání zvuk, jen tím připouští. že informační hodnota záběrů je nulová. Mají samozřejmě své zamýšlené sdělení: ukázat, že členové vlády pilně pracují na řešení našich problémů anebo aspoň před zasednutím k dílu důstojně konverzují. Kabinet se však zjevně obává, že zvukový záznam by odhalil, že se tak neděje. Ve skutečnosti si možná ministři jdou po krku nebo si vyprávějí oplzlé vtipy.
Politici by si měli uvědomit, že konec těchto inscenací by měl pro ně výhody. Nemuseli by se kvůli kamerám tvářit srdečně na kolegy, které ve skutečnosti nemůžou vystát, ani by nemuseli vytvářet vizuální dojem pracovního nasazení vláčením obrovských stohů listin. Perspektivně by se vyhnuli nácviku otevírání úst na prázdno, což je jediný důkladný způsob, jak se s nástrahami odposlechu při natáčení vypořádat.
Jisté sebezapření by musela prokázat i televize. I ona má totiž ilustrační záběry ráda. „Byli jsme tam,“ sdělují divákům. „Pracujeme pro vás 24 hodin denně.“ A na obrazovce se něco hýbe. Skutečná hodnota záběrů je ovšem nulová - kdyby televize použila záběry týden nebo měsíc staré, vůbec nikomu by to nevadilo. Scénku „sedání ke stolu“ dokáže sehrát stejně dobře vláda dělná jako neschopná a totálně zkorumpovaná. Anebo skupina herců. Ale my si volíme politiky.