Poslední, ukázkovou demonstrací byla služební cesta do Bulharska. Při návratu se zastavil v Innsbrucku, kde se jednak rekreoval s dětmi, jednak sešel s velvyslancem Koukalem. Přitom je obtížné ubránit se otázce, zda by Koukalova cesta z Vídně do Innsbrucku a zpátky neměla být připočtena k nadbytečným nákladům cesty do Sofie.
Opozice si spočetla, že faktickým mezipřistáním v Innsbrucku se cesta prodražila (v médiích se neobjevil údaj o tom, o kolik). Zároveň premiérova manželka neopomenula využít příležitosti a svého nevěrného manžela práskla, aby nemohl předstírat, že šlo výlučně o pracovní zastávku, což považuji ze něco sice lidsky pochopitelného, ale zároveň lehce nechutného.
Premiér je zjevně konsternován, že se rozmazává taková malichernost, a vzteká se kvůli tomu při poslaneckých interpelacích jako malý kluk. Je těžké (aspoň pro mne) solidarizovat se s dr. Rathem a jeho vlčáky, kteří se do Topolánka s chutí zakousli, ale to by nemělo zastínit skutečnost, že si to zavinil sám.
Protože, za prvé: čelný politik musí být opatrný a počítat s tím, že leccos, co by prošlo „normálnímu člověku“ (třeba v podnikatelské sféře), mu tady neprojde. Je to cena, kterou platí za svou vysokou ústavní funkci, a pokud ji není ochoten platit, neměl tu funkci brát.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
A za druhé: je smutnou, leč nevyvratitelnou skutečností, že pan Paroubek a jeho lidé jsou v situaci velmi silné opozice, kdežto pan Topolánek stojí v čele neobyčejně slabé vládní koalice. Z toho plyne, že pan Paroubek a jeho lidé si mohou dovolit leccos, co by si jinak dovolit nemohli (a pokud by chtěli být korektní, ani neměli), kdežto pan Topolánek si nemůže dovolit leccos, co by mu třeba jako hlavě silné vládní koalice prošlo (i když by to docela korektní taky nebylo).
Politik v Topolánkově situaci by měl být dost inteligentní a pokorný na to, aby se dokázal se svou situací smířit. Pan Topolánek ovšem, jak se zdá, ji považuje za ukrutnou křivdu.