Píše se rok 1983. Do vysokoškolského klubu českobudějovické hnojárny přichází muž s kytarou. Lekne se nastraženého magnetofonu a řekne: „No dobrý. Pak v tom teda jedem všichni.“ A jeli jsme. Dostal nás svými prvými písničkami, ale i písničkami Vysockého s krásně přebásněnými texty. Byli jsme u vytržení. Šli bychom bourat berlínskou zeď, a zároveň se omluvit Vysockému a všem slušným Rusům, neb jen samotná ruština v naší generaci vyvolávala nenávist. Před patnácti lety maminky nakupovaly zásoby na válku, pod okny našich domů hučely hnusné ruské okupantské zily, rozhlas volal o pomoc a střílelo se na muzeum.
Tehdy v klubu Nohavica nezazpíval žádný protestsong. A vlastně nic proti ani neřekl. Vlastně…jenom zpíval. Co to s námi udělal?
Píše se rok 1984. Při vyřizování výjezdní doložky do Jugoslávie na krajském výboru Socialistického svazu mládeže v Českých Budějovicích (celkem 7 razítek) zaslechnu na chodbě rozhovor dvou fukcionářů. „Ano, jsem pro zákaz Nohavici v Jižních Čechách.“ Tehdy Nohavica napsal konkrétní protestsong proti konkrétnímu člověku v konkrétním městě, který již nikdo nezná. Zeptal jsem se, zda soudruzi chtějí adresnou kritiku v souladu s linií sjezdu, nebo zda mají umělci tepat jen nešvary na vzdálenějších planetách. Nepochopili či nechtěli pochopit, ale razítko jsem dostal. Nohavica ne. A nejen v Jižních Čechách… Neemigroval jsem. Jiní emigrovali. Neemigroval ani Nohavica, přestože leckde a leckdy nemohl zpívat a zřejmě by se v cizině domluvil lépe než Jaroslav Hutka.
Šel jsem na vojnu, velmi nerad, ale šel jako téměř všichni a nepáchal jsem demonstrační sebevraždy jako náš protestsongový hrdina Jaroslav Hutka, abych se pohodlně vojně vyhnul.
Píše se rok 1989. Poskakuji se statisícem lidí v mrazu na letenské pláni a nezpívá Jaromír Nohavica, ale Jaroslav Hutka. O paragrafech, šavlích, Havlíčcích a Havlech. Teď jsem přišel já, čistej, s tulipánem za klopou a koukejte, zaprodanci, co vám předvedu. Koukali jsme a křičeli a zpívali a tleskali a Jaroslav Hutka nabyl dojmu, že to tak bude už nastálo. Nebylo.
Je neuvěřitelné, co dokáže malý český člověk, protrhne-li se přehrada závisti.
Píše se rok 2007. Jaroslav Hutka si doma vypaluje pár cédéček pro nejvěrnější a sám ví, že zřejmě omylem vzniklý slogan Havlíčku Havle už z něj zlatého slavíka neudělá. Moderuje oslavný pořad o emigrantech, sám však emigrant k oslavě nebyl. Nejen tím, že vlastně tak trochu utekl kvůli tomu, že manželka řekla, ale neměli ho rádi ani v tolerantním Holandsku. Žlučovité poštěkávání nemůže být jediným programem pro kumštýře ve vlastní zemi (což si velmi tvrdě vyzkoušel i Karel Kryl, kritik a písničkář skvostný), natož v zemi cizí, která se nezištně budoucího poštěkávače ujme.
Zpívaný hanopis na Jarka Nohavicu není nic jiného než další hutkovská patlanina, kde mimořádně mizerné slovesné řemeslo zhrzeného závistivce doplňuje primitivní hudba. A písničky Jaroslava Hutky byly vždy jen neumným nacpáváním pseudofolklórních šablon podivnými zprávami. Alespoň pro mne.
Nohavicovi to šlo dříve (když mohl) a jde mu to i teď. Ne proto, že je veršotepec, jak říká Hutka, který sám ignoruje základní normy textařského řemesla - nikoli však proto, že by jej svazovalo ve výrazu, jak tvrdí, ale proto, že jej zkrátka neumí. Nohavica nejen ctí řemeslo, ale umí mu dát jedinečný obsah. Lidi mu věří. Brečí s ním, smějí se s ním, zpívají s ním, užívají si to. Před listopadem i po, pořád stejně.
Věřím Nohavicovi, že s tou estébáckou děvkou sice pro klid popil, chtěl-li si zazpívat, ale na pokoj s ní nešel. Ani v době, kdy Karel Gott s králi veksláckého podsvětí nakupoval dárky komunistickým papalášům. I já mu (Nohavicovi) chci věřit. Senzační zprávy o tom, že donesl to, co kdysi řekl Kryl ve Vídni, vypadají na první pohled jako vlastizrada. Myslím, že Nohavica tím Krylovi, žijícímu v tu dobu pohodlně v Německu, nijak neuškodil, ale hlavně věděl, že mu nijak neuškodí. Hodil něco těm děvkám, aby měl zas chvíli klid a mohl dělat radost lidem i sobě. A děvky si to třeba ještě trochu upravily. Nevím o nikom, kdo by kvůli němu přišel o zaměstnání, jehož děti by nemohly kvůli Nohavicovi studovat. Zatím mne nikdo nepřesvědčil, že to bylo jinak. A já tu děvku Nohavicovi odpouštím, stejně jako jsme všichni dávno odpustili Mozartovi, že občas pragmaticky udělal něco rychlého, aby měl co do huby, Churchillovi whisky a doutníky a Boženě Němcové chuť na chlapy.
Tehdy v klubu Nohavica nezazpíval žádný protestsong. A vlastně nic proti ani neřekl. Vlastně…jenom zpíval. Co to s námi udělal?
Píše se rok 1984. Při vyřizování výjezdní doložky do Jugoslávie na krajském výboru Socialistického svazu mládeže v Českých Budějovicích (celkem 7 razítek) zaslechnu na chodbě rozhovor dvou fukcionářů. „Ano, jsem pro zákaz Nohavici v Jižních Čechách.“ Tehdy Nohavica napsal konkrétní protestsong proti konkrétnímu člověku v konkrétním městě, který již nikdo nezná. Zeptal jsem se, zda soudruzi chtějí adresnou kritiku v souladu s linií sjezdu, nebo zda mají umělci tepat jen nešvary na vzdálenějších planetách. Nepochopili či nechtěli pochopit, ale razítko jsem dostal. Nohavica ne. A nejen v Jižních Čechách… Neemigroval jsem. Jiní emigrovali. Neemigroval ani Nohavica, přestože leckde a leckdy nemohl zpívat a zřejmě by se v cizině domluvil lépe než Jaroslav Hutka.
Šel jsem na vojnu, velmi nerad, ale šel jako téměř všichni a nepáchal jsem demonstrační sebevraždy jako náš protestsongový hrdina Jaroslav Hutka, abych se pohodlně vojně vyhnul.
Píše se rok 1989. Poskakuji se statisícem lidí v mrazu na letenské pláni a nezpívá Jaromír Nohavica, ale Jaroslav Hutka. O paragrafech, šavlích, Havlíčcích a Havlech. Teď jsem přišel já, čistej, s tulipánem za klopou a koukejte, zaprodanci, co vám předvedu. Koukali jsme a křičeli a zpívali a tleskali a Jaroslav Hutka nabyl dojmu, že to tak bude už nastálo. Nebylo.
Je neuvěřitelné, co dokáže malý český člověk, protrhne-li se přehrada závisti.
Píše se rok 2007. Jaroslav Hutka si doma vypaluje pár cédéček pro nejvěrnější a sám ví, že zřejmě omylem vzniklý slogan Havlíčku Havle už z něj zlatého slavíka neudělá. Moderuje oslavný pořad o emigrantech, sám však emigrant k oslavě nebyl. Nejen tím, že vlastně tak trochu utekl kvůli tomu, že manželka řekla, ale neměli ho rádi ani v tolerantním Holandsku. Žlučovité poštěkávání nemůže být jediným programem pro kumštýře ve vlastní zemi (což si velmi tvrdě vyzkoušel i Karel Kryl, kritik a písničkář skvostný), natož v zemi cizí, která se nezištně budoucího poštěkávače ujme.
Zpívaný hanopis na Jarka Nohavicu není nic jiného než další hutkovská patlanina, kde mimořádně mizerné slovesné řemeslo zhrzeného závistivce doplňuje primitivní hudba. A písničky Jaroslava Hutky byly vždy jen neumným nacpáváním pseudofolklórních šablon podivnými zprávami. Alespoň pro mne.
Nohavicovi to šlo dříve (když mohl) a jde mu to i teď. Ne proto, že je veršotepec, jak říká Hutka, který sám ignoruje základní normy textařského řemesla - nikoli však proto, že by jej svazovalo ve výrazu, jak tvrdí, ale proto, že jej zkrátka neumí. Nohavica nejen ctí řemeslo, ale umí mu dát jedinečný obsah. Lidi mu věří. Brečí s ním, smějí se s ním, zpívají s ním, užívají si to. Před listopadem i po, pořád stejně.
Věřím Nohavicovi, že s tou estébáckou děvkou sice pro klid popil, chtěl-li si zazpívat, ale na pokoj s ní nešel. Ani v době, kdy Karel Gott s králi veksláckého podsvětí nakupoval dárky komunistickým papalášům. I já mu (Nohavicovi) chci věřit. Senzační zprávy o tom, že donesl to, co kdysi řekl Kryl ve Vídni, vypadají na první pohled jako vlastizrada. Myslím, že Nohavica tím Krylovi, žijícímu v tu dobu pohodlně v Německu, nijak neuškodil, ale hlavně věděl, že mu nijak neuškodí. Hodil něco těm děvkám, aby měl zas chvíli klid a mohl dělat radost lidem i sobě. A děvky si to třeba ještě trochu upravily. Nevím o nikom, kdo by kvůli němu přišel o zaměstnání, jehož děti by nemohly kvůli Nohavicovi studovat. Zatím mne nikdo nepřesvědčil, že to bylo jinak. A já tu děvku Nohavicovi odpouštím, stejně jako jsme všichni dávno odpustili Mozartovi, že občas pragmaticky udělal něco rychlého, aby měl co do huby, Churchillovi whisky a doutníky a Boženě Němcové chuť na chlapy.