Emeritní provokatér

Je to pozoruhodný akt. Stát oceňuje toho, kdo na stát zaútočil. Není to snad velkorysost? Není to ta nejlepší provokace? Nepotěší nekonformně uvažující občany? Jistěže ano a oněmi nekonformisty není nějaká úzká sekta, ale prostě všichni ti, kteří „nejdou s davem“.

 Jako politikum je Knížákovo ocenění velké plus. Stát honorující provokaci, tedy sám v roli provokatéra, to tu ještě nebylo. Ale jako kulturní počin, umělecká provokace hodná Národní galerie? Tady už to vyznívá rozpačitěji. Před šesti lety, když Knížák odmítl obrazy Rudolfa Dzurka, prohlásil v rozhovoru pro MF Dnes, že romské umění „nemá tak kvalitní parametry, aby mohlo viset v Národní galerii“. Nakoupit pro ni romské umění, to už by byla provokace nad představivost jejího šéfa. Ale nakoupit teď partyzánské televizní záběry? Takové provokaci ovšem Knížák rozumí.

Mimochodem, když už jsme u konceptuálního umění - nemá náhodou „tak kvalitní parametry, aby mohl viset v Národní galerii“, i Jiří Čunek? Ukažte jiného tak aktuálního umělce v politickém přežívání.

 Bývaly doby, kdy největším provokatérem - v tom nejlepším smyslu - této země byl sám Knížák. On tu rozjel konceptuální umění, on pořádal první happeningy, on „žádal kolemjdoucí, aby kokrhali“, on vyrazil šířit underground z Prahy do Mariánských Lázní. Když Husákův režim rozjel hon na Plastiky a chtěl underground zostudit, odpudivý televizní pořad nesl název Atentát na kulturu právě podle Knížákovy písně. Byla to jeho idea, jeho slova.

 Škoda že tento provokatér z počátků Husákovy normalizace až příliš brzy po revoluci zkrotl, že za Klause se stal jakýmsi režimním konformistou. Oceňuje-li teď Ztohoven, jako by oceňoval své mládí. Jako by se bránil nařčení, že už je jen bývalý provokatér. To že by si někdo pomyslel? Knížák nás vyvádí z omylu. Oceňuje provokatéry, tudíž je emeritní provokatér.