Navíc mě ten „web 2.0“, jak jsou souhrně nové internetové aplikace nazývány (zřejmě proto, že od vás vyžadují strávit u počítače dvakrát více času než před tím), moc neláká. Je totiž postaven na svépomoci, na myšlence „když něco chceš, udělej si to sám a zadarmo“, což jednak není nic nového (z dětství si pamatuju, jak se na sídlištích stavěly v „Akci Z“ svépomocí prodejny potravin) a druhak má masové nasazování amatérů své limity (do té naší pršelo a za točeným salámem opadávaly dlaždičky).
Jsem sice demokrat, myslím, že každý indický beznohý čistič odpadů má svá práva, ale nejsem si jist, že k nim patří právo na úpravu hesla Immanuel Kant v internetové encyklopedii.
Nechávám webovou dělnickou třídu psát encyklopedie (Wikipedia. org), natáčet a vysílat vlastní televizi (Youtube.com), sestavovat rozhlasové playlisty (Last.fm) či publikovat kolekce fotografií těch nejroztomilejších pejsánků a skupiny Tokio Hotel, jaké bylo možno posbírat v útrobách internetu (prakticky vše na blog.cz), účastním se těchto aktivit jen v minimální možné míře.
Přiznám, že jsem se před lety rozhodl proslavit tím, že v české wikipedii nahradím všechna „často“ slovem „zhusta“, leč brzy jsem umdlel. Což píšu hlavně proto, abych vysvětlil, proč jsem až do soboty neměl účet na Facebooku. Na Orkutu jsem byl dřív, než ho ovládli Brazilci, Myspace mě odpudil ještě před tím, než ho koupil Murdoch – a Facebook jsem tudíž ignoroval prostě jako další místo určené k hledání přátel, na němž nejdřív napíšete něco o sobě, vyplníte dvoustránkový dotazník o svých zájmech a pak vám začne pětkrát denně psát kdosi jménem Levná Viagra.
Takže – když jsem přijímal pozvání – jsem opravdu netušil do čeho jdu. Kam až se internetové kamarádství dokázalo vyvinout. Úplně nejdřív mi systém prohledal maily a upozornil na můj příchod každého z tamního osazenstva, s kým jsem si za posledních pět let alespoň jednou napsal, takže se na mě sesypalo: „Slíbils, že se mnou půjdeš na zmrzlinu!“, „Kde je ten článek, cos mi před dvěma lety slíbil?“ a „Nemáš moje víčko od foťáku?“.
První hodina e-přátelství připomínala kombinaci apelplacu a maovské sebekritiky. Sotva jsem se všem omluvil a uplatil je linky na žertovná videa a fotografií nanuku, přišel čas se rozhlédnout a okouzleně zjistit, že stojím uprostřed pavouku zajímavých lidí, které mohu jedním kliknutím seznamovat („Kdo je ta B.? Má hezký K.“ napsal mi M.), že internet konečně řeší, co bylo vždycky časově nejnáročnější: vztahy.
Jedním klikem pošlu virtuálního panáka a vydělal jsem hodinu času. Systém za mě přeje k narozeninám, informuje mě o tom, že Bětka už má chlapce a Marek změnil práci, dokáže všechny projevy zájmu a péče zjednodušit na dva pohyby myši a mnohé z nich vyřídí úplně sám. Po hodině u počítače jsem stihl více lidského kontaktu než za poslední dva měsíce a šel jsem spát s krásným vědomím, že přátelství má budoucnost. Protože se od dneška už obejde bez lidí.
Jsem sice demokrat, myslím, že každý indický beznohý čistič odpadů má svá práva, ale nejsem si jist, že k nim patří právo na úpravu hesla Immanuel Kant v internetové encyklopedii.
Nechávám webovou dělnickou třídu psát encyklopedie (Wikipedia. org), natáčet a vysílat vlastní televizi (Youtube.com), sestavovat rozhlasové playlisty (Last.fm) či publikovat kolekce fotografií těch nejroztomilejších pejsánků a skupiny Tokio Hotel, jaké bylo možno posbírat v útrobách internetu (prakticky vše na blog.cz), účastním se těchto aktivit jen v minimální možné míře.
Přiznám, že jsem se před lety rozhodl proslavit tím, že v české wikipedii nahradím všechna „často“ slovem „zhusta“, leč brzy jsem umdlel. Což píšu hlavně proto, abych vysvětlil, proč jsem až do soboty neměl účet na Facebooku. Na Orkutu jsem byl dřív, než ho ovládli Brazilci, Myspace mě odpudil ještě před tím, než ho koupil Murdoch – a Facebook jsem tudíž ignoroval prostě jako další místo určené k hledání přátel, na němž nejdřív napíšete něco o sobě, vyplníte dvoustránkový dotazník o svých zájmech a pak vám začne pětkrát denně psát kdosi jménem Levná Viagra.
Takže – když jsem přijímal pozvání – jsem opravdu netušil do čeho jdu. Kam až se internetové kamarádství dokázalo vyvinout. Úplně nejdřív mi systém prohledal maily a upozornil na můj příchod každého z tamního osazenstva, s kým jsem si za posledních pět let alespoň jednou napsal, takže se na mě sesypalo: „Slíbils, že se mnou půjdeš na zmrzlinu!“, „Kde je ten článek, cos mi před dvěma lety slíbil?“ a „Nemáš moje víčko od foťáku?“.
První hodina e-přátelství připomínala kombinaci apelplacu a maovské sebekritiky. Sotva jsem se všem omluvil a uplatil je linky na žertovná videa a fotografií nanuku, přišel čas se rozhlédnout a okouzleně zjistit, že stojím uprostřed pavouku zajímavých lidí, které mohu jedním kliknutím seznamovat („Kdo je ta B.? Má hezký K.“ napsal mi M.), že internet konečně řeší, co bylo vždycky časově nejnáročnější: vztahy.
Jedním klikem pošlu virtuálního panáka a vydělal jsem hodinu času. Systém za mě přeje k narozeninám, informuje mě o tom, že Bětka už má chlapce a Marek změnil práci, dokáže všechny projevy zájmu a péče zjednodušit na dva pohyby myši a mnohé z nich vyřídí úplně sám. Po hodině u počítače jsem stihl více lidského kontaktu než za poslední dva měsíce a šel jsem spát s krásným vědomím, že přátelství má budoucnost. Protože se od dneška už obejde bez lidí.