O Památníku národního písemnictví se píše jako o život. Tvoří se schéma mediálního obrazu případu PNP: nerozumný ministr, ředitelé Národní knihovny a Národního muzea v roli vlčáků nadržených roztrhat PNP a naducat si ho do „národních“ břich vlastních institucí. Obrana svébytnosti PNP je v gruntu správná, tvrdím to jako badatel znající dobře jeho sbírky, lidi i „baráky“, a též jako člen Rady PNP. Velmi mi však vadí, že novináři celoplošných médií nechali pohřbít Staré Hrady a omezili se jen na nárazový zpravodajský přístup. Kam se podělo zaklínadlo investigativní žurnalistiky? Hloupá, ale chytrácká politika sthr. obecního zastupitelstva byla malé sousto? I osobní návštěva ministra na jeho zasedání, kde nabídl odkoupení zámku? Nekritizuji redaktorku J. Machalickou za alarm na obranu PNP, ale za hru na efekt – je jednoduché nakopnout ředitele M. Lukeše za to, že se „producíruje ve společenských časopisech“, je těžší zjistit, zda to je jen pro jeho ego, nebo zda z toho také užitečně těží muzejní marketing, ale nejtěžší je proniknout do mechanismů hierarchie a subordinace ministerského vládnutí, v nichž i ředitel musí splnit zadání. A to byla koncepce začlenění PNP, kterou nepsal z vlastního popudu. NM po PNP opravdu „netouží“, má dost svých starostí. Nekoncepčnost je na triku bezradného ministra, který musí vykazovat činnost. (Domyslete si hlubší souvislosti.) V kulturních rubrikách novin se objeví vždy jen snadný výkřik, kde je pracná analýza?