Je jasné, že ekologické a s nimi propojené sociální, ekonomické a politické problémy jednoho dne dosáhnou míry, která bude vyžadovat koordinované, plánovité řešení. Klaus kritizuje nutné omezení svobody nás všech vyplývající z nutnosti centrálně a plánovitě řešit tyto závažné a civilizaci i přírodní rovnováhu ohrožující problémy jako záměrné politické omezení, a ne jako nutný důsledek krizového vývoje globálního antropoekokomplexu.
Klaus hovoří o novém náboženství samospasitelné ekologie, aniž by přiznal, že jeho víra v to, že se vše vždy vyřeší samo od sebe, buď změnou preference zdrojů nebo zdokonalením technologie, je náboženstvím mnohem výraznějším, nebezpečnějším, nezodpovědnějším a mnohem méně podloženým fakty. Klaus hovoří o ekodiktatuře, která se podle něj stává celosvětovou klíčovou doktrínou, ale zamlčuje, že diktatura bezbřehého ekonomického liberalismu a nadvlády „svobodného trhu“ a peněz je diktaturou působící nesrovnatelně větší škody a mnohem spolehlivěji vedoucí do ekonomické, politické a sociální záhuby.
Klaus zaměňuje problém politicko-ekologický problémem ekologicko-morálním, když tvrdí, že chovat se ekologicky je člověku vlastní a že to samo o sobě stačí v přirozených podmínkách k ekologické rovnováze mezi člověkem a přírodou. Existuje dnes již bezpočet příkladů, že tomu tak není, včetně nevratného mizení přírodních druhů a nevratného poškozování klimatu. Že člověk díky svobodnému trhu a nadvládě peněz již dávno v přirozených podmínkách nežije, Klaus ignoruje.
Člověk, který ještě dnes tvrdí:„To chce klid,“ je buď bláznem nebo pokrytcem. Existují reálné situace, kdy se člověk, který setrvává v konzervativní nečinnosti stává reakcionářem a extremistou na rozdíl od těch, kteří volí aktivní a realistický přístup. Extremismus, ze kterého viní Klaus ostatní, ovládl jej samotného a vyvěrá z jeho rigidního intelektuálního vzdoru, politické slepoty a sociální a ekologické necitlivosti. Zároveň Klause podezírám z toho, že si uvědomuje, že silná a jednotná, ekologicky smýšlející Evropa bude znamenat konec neprůhledných mocenských struktur, které jej pomohly dostat k moci.
Klaus hovoří o novém náboženství samospasitelné ekologie, aniž by přiznal, že jeho víra v to, že se vše vždy vyřeší samo od sebe, buď změnou preference zdrojů nebo zdokonalením technologie, je náboženstvím mnohem výraznějším, nebezpečnějším, nezodpovědnějším a mnohem méně podloženým fakty. Klaus hovoří o ekodiktatuře, která se podle něj stává celosvětovou klíčovou doktrínou, ale zamlčuje, že diktatura bezbřehého ekonomického liberalismu a nadvlády „svobodného trhu“ a peněz je diktaturou působící nesrovnatelně větší škody a mnohem spolehlivěji vedoucí do ekonomické, politické a sociální záhuby.
Klaus zaměňuje problém politicko-ekologický problémem ekologicko-morálním, když tvrdí, že chovat se ekologicky je člověku vlastní a že to samo o sobě stačí v přirozených podmínkách k ekologické rovnováze mezi člověkem a přírodou. Existuje dnes již bezpočet příkladů, že tomu tak není, včetně nevratného mizení přírodních druhů a nevratného poškozování klimatu. Že člověk díky svobodnému trhu a nadvládě peněz již dávno v přirozených podmínkách nežije, Klaus ignoruje.
Člověk, který ještě dnes tvrdí:„To chce klid,“ je buď bláznem nebo pokrytcem. Existují reálné situace, kdy se člověk, který setrvává v konzervativní nečinnosti stává reakcionářem a extremistou na rozdíl od těch, kteří volí aktivní a realistický přístup. Extremismus, ze kterého viní Klaus ostatní, ovládl jej samotného a vyvěrá z jeho rigidního intelektuálního vzdoru, politické slepoty a sociální a ekologické necitlivosti. Zároveň Klause podezírám z toho, že si uvědomuje, že silná a jednotná, ekologicky smýšlející Evropa bude znamenat konec neprůhledných mocenských struktur, které jej pomohly dostat k moci.