Václav Klaus i Jan Švejnar se chovají jako většina kandidátů v jejich situaci kdekoli na světě: Švejnar jako méně známý z těch dvou nemá televizním duelem co ztratit a může jedině získat – už tím, že bude stát před kamerami tváří v tvář úřadujícímu prezidentovi, jeho kandidatura získá na vážnosti. Přesně z téhož důvodu mu známější kandidát nechce tuto příležitost poskytnout. Jestli to pak bude vypadat, že se bojí, to už si musí zvážit sám.
Bylo by možné jen uvítat, kdyby se diskuse nakonec uskutečnila. Ale nikdo v této zemi si nemůže stěžovat, že nezná Klausovy názory. A Švejnar si také nemůže naříkat, že by v médiích neměl prostor. Debata není povinná; hádka o ni je prostě jen nástrojem na cestě k získání většiny hlasů poslanců a senátorů, o které jde.
K debatě vyzval prezidenta nejprve sám Švejnar a nejspíš by byl raději, kdyby se nápadu nechopil Paroubek a svými bombastickými veřejnými dopisy kandidáta úplně nezastínil. Klausova odpověď, v níž vyzývá Paroubka, aby šel Švejnara do televize představit on, je docela vychytralá. Švejnar by si totiž moc nepomohl, kdyby se objevil ve studiu s Paroubkem jako svým medvědářem. Nejen že je předseda ČSSD politik značně polarizující, abychom použili Švejnarovo oblíbené slovo, ale je také znám svou nezvladatelnou potřebou, kamkoli přijde, začít všechno řídit. V televizi by se asi neudržel a začal mluvit za Švejnara, případně by začal předvádět, že si s ním co do vzdělání a světového rozhledu nic nezadá. Místo názorů amerického profesora bychom slyšeli opět jen to známé „Tak podívejte se...“. Už současná debata o debatě tak vlastně dopadla.
Bylo by možné jen uvítat, kdyby se diskuse nakonec uskutečnila. Ale nikdo v této zemi si nemůže stěžovat, že nezná Klausovy názory. A Švejnar si také nemůže naříkat, že by v médiích neměl prostor. Debata není povinná; hádka o ni je prostě jen nástrojem na cestě k získání většiny hlasů poslanců a senátorů, o které jde.
K debatě vyzval prezidenta nejprve sám Švejnar a nejspíš by byl raději, kdyby se nápadu nechopil Paroubek a svými bombastickými veřejnými dopisy kandidáta úplně nezastínil. Klausova odpověď, v níž vyzývá Paroubka, aby šel Švejnara do televize představit on, je docela vychytralá. Švejnar by si totiž moc nepomohl, kdyby se objevil ve studiu s Paroubkem jako svým medvědářem. Nejen že je předseda ČSSD politik značně polarizující, abychom použili Švejnarovo oblíbené slovo, ale je také znám svou nezvladatelnou potřebou, kamkoli přijde, začít všechno řídit. V televizi by se asi neudržel a začal mluvit za Švejnara, případně by začal předvádět, že si s ním co do vzdělání a světového rozhledu nic nezadá. Místo názorů amerického profesora bychom slyšeli opět jen to známé „Tak podívejte se...“. Už současná debata o debatě tak vlastně dopadla.