Pithart se octl ve velmi choulostivé pozici, protože musel nějak hájit teze svého článku z prvního čísla samizdatových LN: v příštích letech tu budou muset spolu žít poražení z roku 1948, poražení z roku 1968, problematičtí vítězové normalizace i ti mladší a mladí, kteří za to všechno opravdu nemohou (proč jen „mladší a mladí“, bd). Je proto třeba si dát pauzu velkorysosti uprostřed nekonečného vzájemného osočování a usvědčování, přestat s celonárodním kádrováckým malicherničením a začít hovořit o společných národních zájmech. V dnešním rozhovoru na to navazuje úvahou o tom, jak už v té době věděl, že v nových poměrech budeme muset žít s těmi, co nás v srpnu zradili, kteří nás dnes sledují, vyslýchají a vězní.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
K tomu lze přičinit dvě poznámky: za prvé, už vzhledem k vývoji politické situace se tenkrát dalo odhadnout, že ty lidi nebude možné trhnout mezi dveřmi. K čemu by to taky bylo dobré. Jenže místo toho oni teď sedí v parlamentě, tu a tam by se nějaký našel v policii či v justici, a hlavně mají za sebou mohutnou a dobře zorganizovanou stranu. Někde se stala chyba.
A za druhé: hlavní problém v roce 1989 nebyl, jak vyřešit soužití disentu, který politická náhoda vynesla k moci, s jeho bývalými pronásledovateli, ale hlavně a především s miliony lidí, kteří nepatřili ani k té, ani k oné skupině a kterými první polistopadová elita pohrdala, protože se k ní nepřidali a nezastali se jí. Se „zelináři“ nebo „strukturáči“, jak se jim říkalo. Ti lidé jistě projevili jakousi slabost (ale jak kdo, prosím), ale i oni byli utiskováni a sekýrováni. Petr Pithart a spol. se s nimi nedokázali vyrovnat, příliš jimi opovrhovali. A jak může někdo v demokratických poměrech vládnout lidu, kterým pohrdá? Že pak první polistopadová politická garnitura skončila politickým krachem, je její problém. Že se podepsala na marasmu, v němž dnes žijeme, je bohužel problém nás všech.
