Foukání proti větru

 Jak poznamenal naposledy minulý čtvrtek, „prezident má občas foukat proti větru“ a bojovat za pravdu. Boj s kouřením je ideální Klausův terč: pochybná věda (studie o vlivu tzv. kouření z druhé ruky byly mnohokrát zpochybněny) jde ruku v ruce s nápadnou ochotou omezovat lidskou svobodu. Podobně lze mluvit o globálním oteplování. Nikdo už pro jistotu nepřipomíná tzv. problém Y2K, tedy někdejší obavu, že počítače nezvládnou přechod na 21. století. Ukázalo se totiž, že pravdu měli ti, kdo tvrdili, že tento problém, na jehož prevenci se vynaložilo 300 miliard dolarů, byl naprostý humbuk, a Klaus byl mezi nimi. Doba mu dává často za pravdu - krach projektu euroústavy musel nezaujatého pozorovatele přesvědčit, že Klausova známá euroskepse má reálné základy. A zrovna minulý týden přibyly další údaje prokazující, že fanatické prosazování biopaliv je nákladný nesmysl, jenž životnímu prostředí vůbec nepomůže.
 Co tedy vlastně může komu (kromě potrefených hus) na Klausových nepohodlných pravdách vadit? To, že jsou svým způsobem velmi pohodlné. Klaus si neomylně vybírá témata, u nichž nehrozí, že názor prezidenta České republiky bude mít vážné politické důsledky, zejména že se dotkne citlivého místa nějaké důležité politické strany. Jsou to intelektuální provokace, které nemohou ohrozit prezidentovu popularitu a postavení. Ty by Klaus mohl dát v sázku, kdyby se například postavil za nutnost ráznějších ekonomických reforem. Ale vzpomínáte si, že by úsilí Topolánkovy vlády nějak podpořil?

 Ve své potřebě vymezovat se vůči „elitnímu“ mínění se naopak Klaus bohužel občas uchyluje k pravdám velmi pohodlným. Ledabyle skrývaná vlažnost vůči našemu členství v NATO, občasné přiživování se na letité české averzi vůči Němcům, lavírující vztah ke komunistům - to vše u určitého publika rezonuje. Šel dokonce tak daleko, že vyzdvihl význam flákání se v práci jako síly, jež povalila komunistický režim. Václav Klaus je už dávno populista, jenž používá občasná intelektuální dobrodružství pro své image jako bižuterii.