Spoustu výhrad, které mají ke Klausovi, chápu. Některé mi připadají přehnané a nespravedlivé. O to teď nejde. Spor není ani tak o Klause, ale o nové rozvržení sil na politické scéně, s velkou pravděpodobností nevábné. Stojí boj s Klausem za takové riziko?
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Stalo se, co se muselo stát. Představa, že komunisté splní svou historickou úlohu (spolupráce na svržení Klause) a pak se poslušně odklidí do ústraní, je nejen naivní, ale taky neslušná (i vůči komunistům je třeba chovat se slušně). Kromě toho politicky úplně nemožná. Rozbít ji bylo pro KSČM hračkou.
Komunisté nominovali paní Bobošíkovou. Současně se s ní dohodli, že kdyby jim tzv. koalice pro změnu šla na ruku, nebudou ji podporovat. Paní Bobošíková s tím byla údajně srozuměna. Z toho vyvozuji, že je schopná nechat si líbit úplně všechno.
A zároveň dali ČSSD a zeleným ultimátum: jsou ochotni podpořit Švejnara i v druhé volbě, ale
- za prvé, Švejnar a zelení musí jednoznačně odmítnout americký radar,
- za druhé, mezi „koalicí pro změnu“ a komunisty musí být uzavřen pakt o neútočení a slušnosti ve vzájemných vztazích (zjevně jakási obdoba paktu Ribbentrop – Molotov na poli vnitřní politiky)
- a za třetí, Švejnar se musí zavázat, že bude přistupovat ke všem stranám (včetně komunistům) na základě rovnosti.
Pro Paroubka a sociální demokracii ty požadavky nepředstavují velký problém, zřejmě by se jen snažili, aby nebylo na první pohled jasné, že přijímají komunistický diktát.
Zato pro zelené je to problém, a velký: nemají v těch věcech totiž jasno ani sami mezi sebou. Přitom stanovisko Václava Havla k radaru bylo v minulosti zcela jednoznačné. Komunisté vyhmátli citlivé místo.
A tak znovu a jasně vyvstává otázka: čeho všeho jsou zelení schopni? V minulých týdnech a měsících jim vycházela vyčůraně obojaká politika. Teď – chce se mi napsat díky komunistům – musí kápnout božskou. A na jejich rozhodnutí závisí do budoucna skoro všechno.
