Události posledních dnů ve vysoké politice mi připomněly historku z mládí. Po rozpuštění Junáka jsme opustili klubovnu s rozpaky. Můžeme sice za sebou zavřít dveře na petlici, ale už nikdy přece nezapomeneme na Jestřába Foglara, na Jana Tleskače a na úžasného ježka v kleci. A začali jsme, stejně jako další junáci v celé republice, jezdit do lesů a trajdat po březích řek na vandrech. Po čase bylo na spadnutí založit novou trampskou osadu.
Se jménem osady nebyla potíž, scházeli jsme se v Kočičině, a tak nebylo divu, že se prosadil název Divoká kočka. Ale, kdo z nás bude šerifem? Aha! Šerifa jsme ani ve skautu nevolili. A v dáli na chatě u Yuconu měl již brzy hořet poradní oheň a ve svitu plamenů každý z nás vlastní rukou napíše jméno. Kdo získá nejvíc hlasů, vyhrává. No, jo, přece nejsme žádní paďouři, abychom v rajské zahrádce nezasadili čertovské kvítko. Tedy, spíš kamaráda Kakina. Potají jsme k němu chodili a špitali – Kandiduj, Kaki, budeme Tě volit. – Kakin se usmíval, chvílemi už dokonce zářil jak šerifská hvězda, no prostě byl štěstím bez sebe.
Prosím kandidáty, ať předstoupí – zahlaholil kdosi u ohniště. A Kakin se zvedl a hrdě se uklonil. – Kandiduješ? – zajímal se kdosi z nás vážně. – Dotázaný se s úsměvem ještě jednou uklonil. A písemná volba mohla začít. Papírky se posbíraly do klobouku a pak je navržený osadník vytahoval, rozbaloval a četl. Už to asi tušíte. Ani na jednom tom lístku nebylo napsáno jméno Kakin. A kamarádovi zmrzl úsměv na rtech a utrousil – Debilové. – Trvalo to ještě dlouho, šerifa jsme zvolili, ale Kakin to už nebyl.
Já vím, nebylo to hezké. A tak s úsměvem vzpomínám na první volby a v rozjitřených myšlenkách se mi v paměti hlásí moudré slovo novináře a spisovatele Čapka – Volnost slova, ano! Volnost pro každou volbu, a třeba divou ... ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí? Co nás ochrání před omezeností a zdivočelostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy?
Možná čekáte, že někde na řádku objevíte jméno zaručeného kandidáta, ale já raději něco dobrého v esšálku uklohním, a dám si pozor, aby mi do ohně neupadla chňapka, přátelé voleb i Karla Čapka.
Se jménem osady nebyla potíž, scházeli jsme se v Kočičině, a tak nebylo divu, že se prosadil název Divoká kočka. Ale, kdo z nás bude šerifem? Aha! Šerifa jsme ani ve skautu nevolili. A v dáli na chatě u Yuconu měl již brzy hořet poradní oheň a ve svitu plamenů každý z nás vlastní rukou napíše jméno. Kdo získá nejvíc hlasů, vyhrává. No, jo, přece nejsme žádní paďouři, abychom v rajské zahrádce nezasadili čertovské kvítko. Tedy, spíš kamaráda Kakina. Potají jsme k němu chodili a špitali – Kandiduj, Kaki, budeme Tě volit. – Kakin se usmíval, chvílemi už dokonce zářil jak šerifská hvězda, no prostě byl štěstím bez sebe.
Prosím kandidáty, ať předstoupí – zahlaholil kdosi u ohniště. A Kakin se zvedl a hrdě se uklonil. – Kandiduješ? – zajímal se kdosi z nás vážně. – Dotázaný se s úsměvem ještě jednou uklonil. A písemná volba mohla začít. Papírky se posbíraly do klobouku a pak je navržený osadník vytahoval, rozbaloval a četl. Už to asi tušíte. Ani na jednom tom lístku nebylo napsáno jméno Kakin. A kamarádovi zmrzl úsměv na rtech a utrousil – Debilové. – Trvalo to ještě dlouho, šerifa jsme zvolili, ale Kakin to už nebyl.
Já vím, nebylo to hezké. A tak s úsměvem vzpomínám na první volby a v rozjitřených myšlenkách se mi v paměti hlásí moudré slovo novináře a spisovatele Čapka – Volnost slova, ano! Volnost pro každou volbu, a třeba divou ... ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí? Co nás ochrání před omezeností a zdivočelostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy?
Možná čekáte, že někde na řádku objevíte jméno zaručeného kandidáta, ale já raději něco dobrého v esšálku uklohním, a dám si pozor, aby mi do ohně neupadla chňapka, přátelé voleb i Karla Čapka.