A tak se tu stranou naší pozornosti odehrával klasický přistěhovalecký příběh, o němž se dozvídáme víc teprve teď – třeba z článku, který pro magazín Pátek napsala mladá Vietnamka žijící v Česku.
Je to variace na příběh, jaký zažívali třeba i naši krajané v Americe. První generace žije na nejnižší příčce společenského žebříčku, často ostrakizovaná. Jejich děti už se nového světa nebojí, a dokonce to mnozí z nich dotáhnou velmi daleko. I díky tomu, že na ně rodiče tlačí, aby se věnovali něčemu praktickému – chtějí, aby se jejich děti už nemusely bát nezajištěného postavení, jaké zažili oni.
Zároveň se ovšem ukazuje, jak velký podíl na variacích integračního příběhu má kultura. Ta komunistická v souboji se starými kulturními vzorci prohrála na celé čáře: mladým Vietnamcům se i dnes pletou do života „konfuciánské tetky“ a české hodnoty jsou pro ně svoboda a individualismus (což nám, zvyklým srovnávat se s jinými západními národy, zrovna nepřipadá). Různé kultury (i různé společenské vrstvy) přisuzují, jak známo, velmi odlišnou váhu vzdělání a u Vietnamců je ta váha vysoká. Rodiče prý „bohužel mnohdy neberou ohled na to, že jejich dítě třeba není natolik inteligentní, aby šlo na gymnázium“ – od kolika Čechů tuhle stížnost uslyšíte?
Těžko si odpustit politicky nekorektní závěr, že integrace Vietnamců jde mnohem hladčeji než třeba Romů anebo v jiných zemích muslimů. Neméně zajímavý je poznatek, že my Češi jsme schopni někoho integrovat. Poučné je i to, že i velmi „počeštění“ Vietnamci prý obtížně překusují představu, že by měli chodit s Čechem či Češkou. Antirasistické kampaně přesvědčující nás, že jsme všichni jedna multikulti rodina, to berou ze špatného konce. Cesta k integraci vede přes vzdělání, přizpůsobení se a otevřenost. Rodina přijde na řadu později.
