Oč jde? Před pár dny mě oslovila Česká televize se žádostí o stanovisko k problému vracení vypátraných ukradených mobilních telefonů původním majitelům, přičemž jsou přístroje vraceny včetně dat (kontaktních údajů, fotografií atd.), která si do telefonu vložili přechodní majitelé.
Vyjádřil jsem pro Českou televizi v několika větách přesvědčení, že tyto informace náležejí přechodnému majiteli, že si lidé mohou do telefonu ukládat řadu osobních údajů, např. PIN svých bankovních karet, což třeba dělám i já.
Je to stejné, jako kdyby policisté při náhodné kontrole nalezli dříve ukradené auto, zabavili ho a jeho stávajícího uživatele, který vozidlo řádně koupil v bazaru, by nenechali z kufru vybrat zavazadla s jeho osobními věcmi.
A tak jsem to schytal v několika vlnách. Především za to, že jen moula si do mobilního telefonu vloží své bezpečnostní kódy a hesla. Miloš Čermák by jako odborník na počítače a všechno kolem nich mohl vědět, že např. PIN se dá do řady telefonů vložit do samostatných, k tomu určených a heslem chráněných aplikací.
No budiž, on to asi ví, ale hodilo se mu budit dojem, že v mém mobilu je mezi pány Palečkem a Pivoňkou několik položek začínajících PIN a odlišujících jednotlivé karty, vstupní kódy a podobně. Pane Čermáku, tak to opravdu není.
Dále jsem to schytal, že hledám problém, kde není, protože „nikdo nebrání majiteli ukradeného telefonu, aby si před jeho odevzdáním data z telefonu vymazal (a mnozí to jistě udělají)“. Realita je ovšem taková – a právě o tom ona reportáž v ČT byla, přesně na to se televize tázala – že to majitel často udělat nemůže, protože mu to policie nedovolí.
Nestěžuji si, jen konstatuji
Znovu říkám: Je to marginální téma, ale neurčil jsem ho já. Slušně jsem pouze odpověděl veřejnoprávnímu médiu. Činím tak vždy, i když raději u témat důležitých, na jejichž nedostatek si Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) nemůže stěžovat. Zdá se snad využívání kamerových systémů nebo vznik databází s biometrickými údaji či genetickými údaji pisateli mé dehonestace dětským pouťovým pamlskem?
A nakonec mě pisatel za mé vyjádření v ČT roku 2008 topí ještě jednou vlnou – a to v podobě nepříliš férové poznámky o nepovedené větě, kterou jsem vyslovil během povodní v roce 2002.
Dnes, s odstupem mnoha let všichni víme, že nedlouho poté, co jsem vyslovil stanovisko o uspokojivosti situace, vtrhla do Prahy obrovská povodeň. A v tom to právě je. Zpětně to víme všichni. Ve chvíli, kdy jsem větu vyslovil, jsem ale měl k dispozici předpověď. Byla špatná.
V té chvíli jsem to ovšem netušil. Kdyby předpověď byla správná, řekl bych úplně jinou větu a nebyl bych před národem za největšího popletu povodní. To, že jím jsem, je cena, kterou jsem za ono vyjádření (vyslovené na základě informace, kterou primátor nemá šanci si za takové situace ověřovat) zaplatil. To si nestěžuji, pouze konstatuji.
Jen by mě zajímalo, jakou cenu za své výtvory založené na neúplné znalosti, kterou však má čas jak zjistit, tak doplnit, platí Miloš Čermák.
Vyjádřil jsem pro Českou televizi v několika větách přesvědčení, že tyto informace náležejí přechodnému majiteli, že si lidé mohou do telefonu ukládat řadu osobních údajů, např. PIN svých bankovních karet, což třeba dělám i já.
Je to stejné, jako kdyby policisté při náhodné kontrole nalezli dříve ukradené auto, zabavili ho a jeho stávajícího uživatele, který vozidlo řádně koupil v bazaru, by nenechali z kufru vybrat zavazadla s jeho osobními věcmi.
A tak jsem to schytal v několika vlnách. Především za to, že jen moula si do mobilního telefonu vloží své bezpečnostní kódy a hesla. Miloš Čermák by jako odborník na počítače a všechno kolem nich mohl vědět, že např. PIN se dá do řady telefonů vložit do samostatných, k tomu určených a heslem chráněných aplikací.
No budiž, on to asi ví, ale hodilo se mu budit dojem, že v mém mobilu je mezi pány Palečkem a Pivoňkou několik položek začínajících PIN a odlišujících jednotlivé karty, vstupní kódy a podobně. Pane Čermáku, tak to opravdu není.
Dále jsem to schytal, že hledám problém, kde není, protože „nikdo nebrání majiteli ukradeného telefonu, aby si před jeho odevzdáním data z telefonu vymazal (a mnozí to jistě udělají)“. Realita je ovšem taková – a právě o tom ona reportáž v ČT byla, přesně na to se televize tázala – že to majitel často udělat nemůže, protože mu to policie nedovolí.
Nestěžuji si, jen konstatuji
Znovu říkám: Je to marginální téma, ale neurčil jsem ho já. Slušně jsem pouze odpověděl veřejnoprávnímu médiu. Činím tak vždy, i když raději u témat důležitých, na jejichž nedostatek si Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) nemůže stěžovat. Zdá se snad využívání kamerových systémů nebo vznik databází s biometrickými údaji či genetickými údaji pisateli mé dehonestace dětským pouťovým pamlskem?
A nakonec mě pisatel za mé vyjádření v ČT roku 2008 topí ještě jednou vlnou – a to v podobě nepříliš férové poznámky o nepovedené větě, kterou jsem vyslovil během povodní v roce 2002.
Dnes, s odstupem mnoha let všichni víme, že nedlouho poté, co jsem vyslovil stanovisko o uspokojivosti situace, vtrhla do Prahy obrovská povodeň. A v tom to právě je. Zpětně to víme všichni. Ve chvíli, kdy jsem větu vyslovil, jsem ale měl k dispozici předpověď. Byla špatná.
V té chvíli jsem to ovšem netušil. Kdyby předpověď byla správná, řekl bych úplně jinou větu a nebyl bych před národem za největšího popletu povodní. To, že jím jsem, je cena, kterou jsem za ono vyjádření (vyslovené na základě informace, kterou primátor nemá šanci si za takové situace ověřovat) zaplatil. To si nestěžuji, pouze konstatuji.
Jen by mě zajímalo, jakou cenu za své výtvory založené na neúplné znalosti, kterou však má čas jak zjistit, tak doplnit, platí Miloš Čermák.