Pan Alexander Tomský v diskusním příspěvku Ne církve, ale majetek je svatý tvrdí, že polovina obyvatelstva „trpí předsudkem“, protože je stále proti „navracení majetku“ církvím, zejména té jedné velké. Když s tím prý nesouhlasí, dá se říct, že „stále ještě nepatří do Evropy“.
Ovšem, panu Tomskému se dá ukázat mnoho příkladů zemí mimo Evropu na jiných kontinentech, které přinejmenším v mnoha ohledech fungují lépe než nejedna země evropská. Přejděme zde zvláštní způsob, jak římskokatolická církev u nás po Bílé hoře ve spolupráci s Habsburky a jejich lidmi onoho majetku rychle nabyla. A otázku po veřejnoprávní či soukromé povaze onoho požadovaného majetku. Avšak nejen ve světě, ale i v (Tomského vysněné) Západní Evropě jsou majetkové poměry církví v různých zemích různé.
Pan Tomský považuje již fakt, že stát vlastní svatyni, za byzantinismus, cézaropapismus, Rudé náměstí. Jak tedy nazve poměry ve Francii? Tam je římskokatolická církev ve Francii je v jistém smyslu ještě daleko chudší než u nás: nevlastní dokonce ani jednu svatyni, ani jednu katedrálu, postavenou před rokem 1905. Toho roku tam totiž proběhla reforma, jejímž cílem bylo praktické naplnění svobody svědomí a rovnosti mezi členy i nečleny církví. Stát církvím zabavil (ale zčásti ponechal k užívání) jejich dosavadní majetek a zároveň je i přestal financovat. Reforma byla provedena a odhlasována ne komunisty, ale drtivou většinou tehdejších demokratů v parlamentu. Nepředznamenala přitom kulturní úpadek ani totální ztrátu svobody, jak se pan Tomský obává. Ve srovnání se sousedními zeměmi Itálií, Španělskem či Německem se země v následujících desetiletích naopak těšila větší míře názorové svobody a volnosti.
Eventuálním zamítavým postojem k vydávání ještě dalšího majetku by mohli naši poslanci naopak zejména římskokatolické církvi lépe objasnit slova, která po roce 1989 příliš veřejnosti nepřipomíná. Slova Evangelií o neshromažďování pokladů na zemi, ale o jejich ukládání v nebi. Kde je totiž koho poklad, tam je také i jeho srdce.
Ovšem, panu Tomskému se dá ukázat mnoho příkladů zemí mimo Evropu na jiných kontinentech, které přinejmenším v mnoha ohledech fungují lépe než nejedna země evropská. Přejděme zde zvláštní způsob, jak římskokatolická církev u nás po Bílé hoře ve spolupráci s Habsburky a jejich lidmi onoho majetku rychle nabyla. A otázku po veřejnoprávní či soukromé povaze onoho požadovaného majetku. Avšak nejen ve světě, ale i v (Tomského vysněné) Západní Evropě jsou majetkové poměry církví v různých zemích různé.
Pan Tomský považuje již fakt, že stát vlastní svatyni, za byzantinismus, cézaropapismus, Rudé náměstí. Jak tedy nazve poměry ve Francii? Tam je římskokatolická církev ve Francii je v jistém smyslu ještě daleko chudší než u nás: nevlastní dokonce ani jednu svatyni, ani jednu katedrálu, postavenou před rokem 1905. Toho roku tam totiž proběhla reforma, jejímž cílem bylo praktické naplnění svobody svědomí a rovnosti mezi členy i nečleny církví. Stát církvím zabavil (ale zčásti ponechal k užívání) jejich dosavadní majetek a zároveň je i přestal financovat. Reforma byla provedena a odhlasována ne komunisty, ale drtivou většinou tehdejších demokratů v parlamentu. Nepředznamenala přitom kulturní úpadek ani totální ztrátu svobody, jak se pan Tomský obává. Ve srovnání se sousedními zeměmi Itálií, Španělskem či Německem se země v následujících desetiletích naopak těšila větší míře názorové svobody a volnosti.
Eventuálním zamítavým postojem k vydávání ještě dalšího majetku by mohli naši poslanci naopak zejména římskokatolické církvi lépe objasnit slova, která po roce 1989 příliš veřejnosti nepřipomíná. Slova Evangelií o neshromažďování pokladů na zemi, ale o jejich ukládání v nebi. Kde je totiž koho poklad, tam je také i jeho srdce.