Moji přátelé mě znají jako rozhodného odpůrce všech forem rasismu. Tím víc mě proto znepokojily uvedené články. Musím se ministryně Džamily Stehlíkové zastat, i když se za své výroky omluvila. Nikdy nebyla rasistka. Na Literárním matiné, které uspořádala Obec spisovatelů loni 27. listopadu, vystoupila jednoznačně na podporu sborníku prací romských i neromských spisovatelů Devla Devla z vládních grantů a díky její podpoře i tento sborník vyšel. Jakákoli generalizace je samozřejmě nežádoucí, její výroky však byly vytrženy z konkrétní situace. Romská problematika není jednoduchá a vzájemná prostupování etnických a sociálních kategorií, o což v kritizovaných situacích šlo, nelze popřít. Osobně jsem se setkal u romských rodičů s větším přezíráním významu a potřeby vzdělávání svých dětí než u rodičů jiných etnik, stejně jako s nižším prahem zábran při zcizování majetku a pustošení bytového a domovního zaøízení. Silně na mne zapůsobil případ jedné přesvědčené bojovnice proti etnické diskriminaci, kterou přepadla a okradla skupina příslušníků jí chráněného etnika, navíc na cestě ze shromáždění uspořádaného na obranu práv zmíněného etnika. Srovnávat její výroky s výroky Jiřího Čunka nelze. V obou případech jsou zcela jinak motivovány.
Nevidět tyto excesy znamená prokazovat Romům medvědí službu. Je třeba si je naopak bez jakékoliv generalizace uvědomit a hledat cesty, jak přesvědčovat jednotlivé Romy o nesprávnosti takového počínání. Jednostranná, místy až akademická interpretace výroků Džamily Stehlíkové a nepřihlížení ke konkrétní situaci, v níž byly vysloveny, je projevem nešťastné formy tzv. pozitivní diskriminace, která chráněnému etniku spíš jen škodí, než aby mu pomáhala.