Když renomovaný architekt vyhrál mezinárodní soutěž, bylo kolem toho nejdřív spousta slávy. Jen v pozadí znělo rozhořčené brblání těch, kteří se neprosadili. Názory na projekt ve veřejnosti se lišily, tak to u nových a nezvyklých věcí bývá.
Hlasy pro a proti byly vyrovnané až do chvíle, kdy se k projektu vyjádřil náš nejvyšší arbiter elegantiae a prohlásil, že se nechá připoutat řetězy ke staveništi, aby zabránil vzniku té ohavnosti.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Ukázalo se, že fyzického připoutání nebude třeba, stačí tak říkajíc připoutání ústy. Vzápětí náhle ochladlo nadšení pana primátora, radnice se k věci začala stavět rezervovaně a hlasy o neregulérnosti soutěže nabyly na váze. To může u laika vzbudit podezření, že sama soutěž, byť i mezinárodní, je u nás jen jakési vstupní stádium dlouhého zápasu.
Druhé stádium je zkoumání regulérnosti vítězství, které pravidelně končí tím, že se věc dostane k soudu nebo k jiné kompetentní rozhodčí instituci. Pak jsou možné dvě cesty: tzv. africká - instituce rozhodne, a protože už žádná kompetentní odvolací neexistuje, následuje občanská válka. A středoevropská, odpovídající naší mírumilovné povaze – celá záležitost se během pěti – šesti let utopí v hromadě papíru, odkud ji už nikdo nikdy nevydoluje.
V byrokratickém soukolí jde zejména o to, najít kompetentní instituci či osobu, která nepopulární rozhodnutí učiní. Spokojena bývá z povahy věci vždy jen jedna strana věci, a ve vachrlatých věcech, souvisejících s uměním, stává, že rozhodnutí se po čase ukáže jako barbarské a ten, kdo byl do tak nevýhodné pozice v manévrován, dostane punc indolenta. A to je právě věc, které se vehementně a z důvodů pochopitelných brání předseda antimonopolního úřadu Pecina.
V rozhovoru pro Právo upozornil na to, že budova bez ohledu na jeho rozhodnutí nebude nikdy postavena, protože stavba vyžaduje změnu územního plánu, která je v pražském městském zastupitelstvu neprůchodná, a že případný verdikt o neplatnosti soutěže z jeho úst by znamenal, že on převezme černého Petra toho nekulturního, který všechno zmařil. Navíc to z věcných důvodů ani udělat nemůže.
Závěr je jediný: způsob, jakým se tu zachází s Janem Kaplickým, ať už je to, co navrhl, hezké nebo ne (mně to nevadí), je skandální, protože spočívá v nekonečném vodění architekta za nos.
A za druhé, neschopnost cokoli rozhodnout jinak, než že se to utopí v byrokratické, případně soudní mašinerii (čímž se oklikou dostávám i k rozhodnutí ÚS o nemocenské), svědčí o tom, že naše společnost už pomalu není schopna se v rámci běžných mechanismů vůbec na něčem domluvit.
