Asi ne každý článek vyvolal v uměleckých kruzích tak rozhořčené reakce, jako ten od Ladislava Tajovského „Za Prahu sobeckou“ (12.5.2008). Se zájmem jsem si procházela vcelku pochopitelné reakce dotčených pánů a dam (píši pochopitelné, nikoli oprávněné), a přestože jsem se zprvu rozhodla zůstat pouze v roli nezúčastněného čtenáře, po přečtení Propadliště Jany Machalické (17.5.2008) jsem se rozhodla svůj pasivní přístup přehodnotit.
Je třeba uznat, že údernost tedy článku paní Machalické rozhodně nechybí. Co však text zcela postrádá je jakýkoli pádný argument, kterým by autorka byla schopna - byť jen minimálně - podložit svá naprosto scestná tvrzení.
Souhlasím s Vámi, paní Machalická, že divadlo či výtvarné umění nevznikají jako když „Baťa seká cvičky“. A mohu Vás ujistit, že stejné to je například u managementu, advokacie či atomové fyziky. To však neznamená, že by z tohoto důvodu měli mít ti, kteří tato povolání vykonávají, automatický nárok na jakékoli dotace. V případě, že se jim v branži nebude dařit, nezbude jim zkrátka nic jiného, než se poohlédnout po něčem jiném. A nevidím důvod, proč by herci měli být výjimkou.
Co je tak skandálního na tom, že by si umělec měl být schopen sám na sebe vydělat, mi rovněž uniká. Mohu Vás ujistit, že budu mnohem raději, pokud si můj oblíbený herec odskočí do nějaké té Růžové zahrady či si střihne roli v nějakém tom „škváru“, než když ho musím sponzorovat, aby se on mohl věnovat tomu pravému „umění“. A nemusíte mít obavu, že by se na ten škvár nechodilo. Na ten se bude chodit vždycky – označme to za jednu z mála jistot, které v kultuře máme.
A když už jsme u té síly osobnosti – lidí, kteří si stojí za svým i přesto, že to pro ně představuje ekonomické nevýhody, si pochopitelně vážím. Zároveň ale nechápu, proč bych to měla financovat ze své kapsy. Víte, ono se totiž celkem lehce „tvrdošíjně stojí na svém“, když Vám to někdo jiný zadotuje.
Je třeba uznat, že údernost tedy článku paní Machalické rozhodně nechybí. Co však text zcela postrádá je jakýkoli pádný argument, kterým by autorka byla schopna - byť jen minimálně - podložit svá naprosto scestná tvrzení.
Souhlasím s Vámi, paní Machalická, že divadlo či výtvarné umění nevznikají jako když „Baťa seká cvičky“. A mohu Vás ujistit, že stejné to je například u managementu, advokacie či atomové fyziky. To však neznamená, že by z tohoto důvodu měli mít ti, kteří tato povolání vykonávají, automatický nárok na jakékoli dotace. V případě, že se jim v branži nebude dařit, nezbude jim zkrátka nic jiného, než se poohlédnout po něčem jiném. A nevidím důvod, proč by herci měli být výjimkou.
Co je tak skandálního na tom, že by si umělec měl být schopen sám na sebe vydělat, mi rovněž uniká. Mohu Vás ujistit, že budu mnohem raději, pokud si můj oblíbený herec odskočí do nějaké té Růžové zahrady či si střihne roli v nějakém tom „škváru“, než když ho musím sponzorovat, aby se on mohl věnovat tomu pravému „umění“. A nemusíte mít obavu, že by se na ten škvár nechodilo. Na ten se bude chodit vždycky – označme to za jednu z mála jistot, které v kultuře máme.
A když už jsme u té síly osobnosti – lidí, kteří si stojí za svým i přesto, že to pro ně představuje ekonomické nevýhody, si pochopitelně vážím. Zároveň ale nechápu, proč bych to měla financovat ze své kapsy. Víte, ono se totiž celkem lehce „tvrdošíjně stojí na svém“, když Vám to někdo jiný zadotuje.