Její podstata spočívá v tom, že se hladoví podstatně kratší dobu (48 hodin), ale hladovějících je podstatně víc, což handicap vyrovnává. A když jde dokonce o „osobnosti“ (demokratická obdoba někdejšího Übermensche), tak to prostě nemá chybu.
Ministryně Parkanová nazvala hladovkáře vyděrači a prezident se s nimi odmítl setkat z téhož důvodu a proto, že hladovky do demokratické společnosti nepatří. To, že se prezident s pány nechce setkat, chválím, důvody mi ani u něho, ani u paní ministryně nesedí.
Hladovka je legitimní forma protestu a bytostně patří k západní demokracii, už proto, že jinde v podstatě nefunguje. Spočívá totiž na dvou předpokladech:
- že společnost spontánně pojímá hlad jako něco výjimečného a nesnesitelného, a toho, kdo hladoví („Umělec v hladovění“,jak zní název známé Kafkovy povídky) se těší podobné úctě jako ve středověku poustevníci, derviši a františkáni. Předpoklad tedy je, že společnost, v níž hladovkáři povstávají ke svému protestu, je dobře vykrmená.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
- že společnost je zároveň vybavená nutnou mírou tolerance. Když např. hladovkář bezprostředně po vyhlášení svého úmyslu dostane ze svévole mocných pětadvacet na holou a tato procedura se pak opakuje každých čtyřiadvacet hodin, je s hladovkou brzy konec. Společnost musí být natolik vyspělá, aby tuto terapii považovala za nenáležitou.
Hladovka může působit jako vydírání jen na lidi, kteří mají příliš vyvinutou zálibu v konzumaci potravin. Liberál ji bere jako věc hladovějících. Pokud jsou dotyční ochotni obětovat zdraví a život, musí se jejich výzva brát vážně. Nynější přechod od hladovky tak říkajíc osobní k hladovce „řetězové“ staví tu ochotu do velké otázky.
Řetězová hladovka je opičárna spartakiádního typu, podobná happeningu, který se odehrával na víkendové konferenci ČSSD. Je třeba konstatovat, že první pokus o hladovění se panu Tamášovi a Bauerovi moc nepovedl. Ale to nevadí. Hladovku přece pouze přerušili. Teď se pořádně našťouchnou a pustí se do toho znova. A pak se třeba ukáže, že jsou opravdu ochotni něco obětovat a veřejnost je bude moci vzít aspoň trochu vážně.