Zaprvé totiž nezůstává u kritiky soudcova jistě kontroverzního rozhodnutí, ale rovnou ho obviňuje z kariérismu, z toho, že chce být slavný „na úkor týraných dětí“. Zadruhé z jeho textu vysvítá nechuť k principu veřejného soudního jednání obecně.
Právě nátlak na soudce bývá jedním z argumentů proti veřejnému projednávání. Pokud ale není nátlak, když se člen vlády veřejně oboří na soudce slovy „takhle ne!“, pak už snad nátlak není nic.
Význam veřejného jednání před soudem je třeba stále znovu zdůrazňovat. Jednak obstarává kontrolu nezávislosti justice, jednak poskytuje veřejnosti školu práva. Vždyť soud rozhoduje podle našich zákonů; schválili je naši zástupci v parlamentu a očekává se od nás, že se jimi budeme řídit. Máme tedy dobrý důvod zajímat se o to, jak je soudce vykládá. V civilizovaných zemích vnímají rozdíl, který se u nás za léta komunismu vytratil: obvinit vás můžou z čehokoli, ale soud je to místo, kde se rozhoduje nestranně - mimo jiné i díky tomu, že se o tom můžou všichni přesvědčit. „Těším se na svůj den před soudem,“ říkává v dobrých demokraciích člověk obviněný z nějaké nepravosti (ať už to myslí upřímně, nebo ne).
Bohužel však není tak těžké pochopit, proč ministr Svoboda nemá v oblibě veřejná jednání. Například předseda jeho strany Čunek je zjevně raději, když se obvinění proti němu vznesená nikdy nevyjasní, jen aby na jeho den před soudem nikdy nedošlo. Co všechno kvůli tomu podnikali někteří státní zástupci, to vyšlo najevo díky jejich sporu s Marií Benešovou. Také v tomto případě si státní zástupci ani Cyril Svoboda nepřáli, aby se projednával veřejně. A vida jak to bylo užitečné!
Stejně tak je dobře, že bude bezpochyby veřejný i spor, v němž se ministr Svoboda s pomocí jakési rukou psané závěti chystá získat dům za 50 milionů korun. I on si jistě přeje, aby nemohly vzniknout žádné pochybnosti o tom, zda si nepomáhá nějakým úskokem anebo nezneužívá svého současného či minulého politického postavení.
