Zvláštní. Slova a argumenty těch, co útočí na pana Suchého (občas dokonce i tady, v Lidovkách), a zástupně vlastně na celou českou kulturu, jsou prakticky stejné jako v roce 1977. Skoro se dere na jazyk, že i útočníci jsou stejní. Ale to je možná tím, že jde o stejné lidské (lidské?) typy. Avšak proč ta razance útoku, proč ta špatně (nebo vůbec) skrývaná nenávist? V době Charty to bylo jasné, totalitní režim zřejmě nejvíc rozlítilo, že si vůbec někdo troufl. V době, kdy se sice cítil vítězem, avšak ještě ne tak pevně v kramflecích. To zuřivé rozhodnutí zadupat své odpůrce do země bylo přímo úměrné míře nejistoty, kterou přese všechno pociťoval.
Nechci popírat složitost celé záležitosti, politické (a jiné) zájmy pražské radnice, osobní nelibosti a nelásky, samozřejmě i lidsky pochopitelné strkanice kolem peněz, a asi i leccos jiného. Ale na vysvětlení razance útoku je to pořád málo.
Přese všechny odlišnosti dneška a doby předlistopadové cítím jednu nebezpečnou podobnost, a sice ideologizaci veřejného života. Vždyť třeba kolikrát denně slyšíme tu otravnou mantru, že stát se neumí postarat a že nejlepší vlastník je soukromý? Všichni vědí, že taková obecná fráze je pitomost non plus ultra (nejnověji třeba obyvatelé Lázní Kyselka by mohli vyprávět), že vlastníci jsou zkrátka buď dobří nebo špatní, ale jako by se to báli už i vyslovit. Dobrá kultura však ne, ta si dovoluje tuhle i mnohé jiné opovážlivosti. Leccos „svatého“ zpochybňovat, nahrazovat vykřičníky otazníkem. Ale co nejhůř, opovažuje se znejisťovat věřící v recyklovaného marxistického boha přednosti základny před nadstavbou, peněz před kulturou. Jaké kacířství! A dopouští se ho navíc všeobecně známý a mnohými oblíbený umělec, kterého lze těžko morálně či umělecky zpochybnit a jehož slova rozhodně nebudou brána na lehkou váhu. Divme se pak tomu poplašenému rojení a chuti zase někoho zadupávat.
Post scriptum: s tím účinkem dobré kultury máte pravdu, pane Suchý. Abych co nejlépe poznal své dětské klienty, pilně se jich vyptávám také na jejich zájmy a koníčky. A za více než třicet let praxe jsem jen naprosto výjimečně zažil, aby se něčeho závažného dopustilo dítě, které chodí s rodiči do divadel a na koncerty, nebo na klavír či na kytaru do „lidušky“ (dnes ZUŠ), do dramatického kroužku ve škole, ale třeba také s turisty do přírody. Držím Vám palce, držím palce české kultuře – v tom nejširším slova smyslu.