Kravál na obzoru

Nejdříve tu muselo být vládní usnesení o stavbě knihovny, které na ni ovšem nepřikleplo dost peněz. Nejdříve tu muselo být pražské zastupitelstvo, které se sice stavělo blahosklonně k převodu pozemků, ale ne natolik, aby je převedlo. A pak teprve mohla být vyhlášena soutěž, v níž architekti projektovali knihovnu, pro kterou neexistoval pozemek ani peníze. Celou tu dobu jednotliví aktéři podnikali své kroky a čekali, co to udělá. Jiní přihlíželi, nedělali nic a doufali, že to nějak dopadne.

Výsledkem byla velká politická tahanice, v níž se rychle zformovaly protivné šiky pod prapory známými již z akce Děkujeme, odejděte či televizní krize. Jenže spor o kulturu, politiku a architekturu mohl vzniknout jen proto, že se nejdříve odbyly rozhodovací a administrativní postupy. Vypovídá ani ne tak o vztahu ke kultuře, jako spíš ke štábní kultuře.

I v případě Masarykova nádraží už vidíme suroviny potřebné pro výrobu třaskaviny. Jsou tu zájmy developerů vyhlížejících poslední velké plochy ve městě. A nekoncepčnost se provalila kvůli překvapení Českých drah, které s Masarykovým nádražím do budoucna počítaly: napojovaly ho na nový, za miliardy budovaný železniční uzel a tvrdí, že Hlavní nádraží nemá kapacitu na to, aby provoz z Masaryčky převzalo. Je tu nepominutelná okolnost, že rada záměr schválila uprostřed období dovolených. A je tu kultura reprezentovaná Národním technickým muzeem, jehož zájem vybudovat na nádraží expozici je posvěcený vládou.

Pokud se navíc rozšíří zpráva, že magistrát je ochoten zbourat i samotnou památkově chráněnou budovu z roku 1845 (což snad ani není možné), můžeme se těšit na pořádný kravál.  Naštěstí musí změnu územního plánu schválit ještě celé zastupitelstvo a do té doby je čas si všechno vyjasnit. A začít zjišťovat, nač máme všechny plánovací a rozhodovací instituce, když se plánovací karamboly opakují.