Každý má nárok na vlastní názor. Pokud se však někdo rozhodne své představy prezentovat ve sdělovacích prostředcích, měl by je podpořit solidními argumenty. Doc. RNDr. K. Vereš (LN 5.8.2008) se přimlouvá za legalizaci eutanazie poukazem na nedostatečnou kvalitu života těžce nemocných hospitalizovaných v našich zdravotnických zařízeních. Je-li nemocný přikurtovaný nebo pokálený, vyřešíme jeho situaci, jestliže mu nabídneme k podpisu formulář obsahující prohlášení, že svobodně a dobrovolně žádá o ukončení života?
Za čtyřicet let kontaktu s nemocnými jsem se lecčemus naučil. Slova „nechci žít“ zpravidla znamenají: nechci žít opuštěný, zanedbaný a opomíjený. Mohu zodpovědně potvrdit, že když se nám podařilo k pacientovi přivést jeho děti a zajistit kvalitní ošetřovatelskou péči, bylo po problémech, nemocný o odchodu ze života se již nezmiňoval. K. Verešovi v článku D. Stehlíkové chyběla statistická data z Holandska. Připomeňme si výsledky oficiálního šetření. V roce 1982 byly v Nizozemí rozhodnutím vlády stanoveny podmínky, za kterých se eutanazie stává beztrestnou. A v roce 1991 bylo publikováno zjištění komise vedené prof. Remmelinkem, kterou ustavila holandská vláda. Zjistilo se, že během jednoho roku se v Nizozemí uskutečnila eutanazie zhruba ve 2300 případech. Přitom přibližně u 1000 osob (1,8% všech úmrtí) byl život nemocných ukončen bez jejich výslovného a opakovaně projeveného přání, tedy v rozporu se stanovenými směrnicemi. V souvislosti s beztrestností eutanazie se tedy o „kluzkém svahu“ nehovoří nadarmo.
Nejčastějším důvodem souhlasu s legalizací eutanazie je neznalost pojmů. Ukončení příliš zatěžující a neúčinné léčby („odpojení od přístrojů“, o němž se zmiňuje K. Vereš), není eutanazií. Rozhodující je vždy úmysl: nejde o eutanazii, není-li cílem jednání ukončit život nemocného. Termín „pasivní eutanazie“ patří historii a smyslem jeho používání v současnosti je mnohdy snaha vyvolávat mylné představy.
Za čtyřicet let kontaktu s nemocnými jsem se lecčemus naučil. Slova „nechci žít“ zpravidla znamenají: nechci žít opuštěný, zanedbaný a opomíjený. Mohu zodpovědně potvrdit, že když se nám podařilo k pacientovi přivést jeho děti a zajistit kvalitní ošetřovatelskou péči, bylo po problémech, nemocný o odchodu ze života se již nezmiňoval. K. Verešovi v článku D. Stehlíkové chyběla statistická data z Holandska. Připomeňme si výsledky oficiálního šetření. V roce 1982 byly v Nizozemí rozhodnutím vlády stanoveny podmínky, za kterých se eutanazie stává beztrestnou. A v roce 1991 bylo publikováno zjištění komise vedené prof. Remmelinkem, kterou ustavila holandská vláda. Zjistilo se, že během jednoho roku se v Nizozemí uskutečnila eutanazie zhruba ve 2300 případech. Přitom přibližně u 1000 osob (1,8% všech úmrtí) byl život nemocných ukončen bez jejich výslovného a opakovaně projeveného přání, tedy v rozporu se stanovenými směrnicemi. V souvislosti s beztrestností eutanazie se tedy o „kluzkém svahu“ nehovoří nadarmo.
Nejčastějším důvodem souhlasu s legalizací eutanazie je neznalost pojmů. Ukončení příliš zatěžující a neúčinné léčby („odpojení od přístrojů“, o němž se zmiňuje K. Vereš), není eutanazií. Rozhodující je vždy úmysl: nejde o eutanazii, není-li cílem jednání ukončit život nemocného. Termín „pasivní eutanazie“ patří historii a smyslem jeho používání v současnosti je mnohdy snaha vyvolávat mylné představy.