Současné takzvané uliční umění má především dva aspekty: graffiti ve všech podobách a performance, což je ve většině druh pouličního divadla. Akcí, kde zůstává umění i umělec v anonymitě, tak jako tomu bylo v šedesátých letech, je poměrně málo. Současné společnosti kladou velký důraz na zábavu a součástí mohutného zábavního průmyslu se stávají paradoxně i ti, kteří se mu chtějí vymknout či proti němu protestují.
Je graffiti uměním? Tak se mě lidé ptají často, nyní třeba v souvislosti s probíhajícím festivalem Names Fest, který podpořilo město Praha. Ale je to špatně položená otázka. Pokusím se to vysvětlit.
Na začátku 20. století přinesl Marcel Duchamp do galerie 
„neumělecký“ předmět z ulice, předložil jej jako umělecké dílo a on se uměleckým dílem kupodivu stal. Tím se situace v umění tak změnila, že dnes se musíme u každého předmětu či jevu ptát, zda mohou být pro nás, za určitých okolností, uměleckým dílem.
Je-li umění jen propůjčeností, může být „uměleckost“ propůjčena i odejmuta čemukoliv. Z tohoto úhlu pohledu je jasné, že i graffiti může být uměním. Zdůrazňuji ale, že může, nikoliv že je. V tvorbě graffiti je ovšem přítomen i prvek agrese. Graffiti se totiž stává graffiti teprve tehdy, když je vytvořeno na určitém místě, to znamená, když pokrývá nějakou část architektury. Aby mohlo být graffiti naplněno, musí docházet k negaci, nebo alespoň přehodnocení něčeho již daného.
Chápeme-li, zjednodušeně řečeno, proces graffiti jako touhu po jakémsi „zlidštění“ odcizeného prostoru, nalezneme v něm téměř výhradně pozitivní rysy. Industriální ohrady, přehrady u dálnic, betonové sloupy monstrózních mostů... tam určitě graffiti své místo má. To ovšem ještě neznamená, že toto oprávnění z něj dělá umění. To jej pouze legitimuje. V tomto případě nejde o devastaci, neboť původní objekt s graffiti spíše získal, než aby jimi byl poškozen. Něco jiného je to u graffiti na historických objektech, na površích, které jsou neopravitelné, kde graffitová malba ničí původní materiál a především nevratně poškozuje doklady kulturní historie země. V té chvíli agresivní, devastační prvek daleko převyšuje vše ostatní.
Měkký terorismus
V dějinách umění nalezneme činy, které byly záměrně agresivní a jejichž cílem bylo zničit určitou kulturní hodnotu. Dokonce existovaly snahy ničit a nepřinést nic nového (například v dada, fluxu), graffiti ve své destruktivnosti není výjimkou. Ale graffitáři vyhledávají takové lokace, které jsou již něčím atraktivní, kde jejich dílo bude spatřeno velkým množstvím lidí a bude působit významněji právě v kontrastu s okolím. Je to především proto, že tvůrci graffiti jsou v převážné většině nenadaní teenageři, bez zkušenosti, bez vzdělání, kteří jen mechanicky opakují to, co vytvořili jiní jinde. Originálních počinů je v graffiti žalostně málo.
Monotónnost graffiti, formální i obsahová chudoba působí spíše jako rituál než jako umělecký projev. Jako by graffitáři byli příslušníky určité sekty a jako by jejich posláním bylo zanechat svoji graffitovou stopu. Nevěřím, že je s graffitáři obecně možná nějaká jasná dohoda o tom, aby se vyhnuli objektům, které by nenávratně poškodili, a soustředili se jen na předem nabídnuté plochy. Takovýto pakt je možno uzavřít jen s částí autorů. Ovšem příslušníci oné sekty, která chápe tvorbu graffiti jako poslání označkovat svět, s těmi asi smlouvu uzavřít nelze.
Vidím jasnou paralelu mezi nepříčetnou snahou zanechat svoji značku na gotickém kameni a odpálením granátu v obchodním domě. U obého jde o upozornění na někoho (samozřejmě ve velmi rozdílné míře), kdo zůstává skryt. Terorista i graffitář se tu ke svému činu hlásí nepřímo a právě toto nepřímé autorství je nebezpečné. Jsou v něm totiž prvky zbabělosti. Proto je také tvorba graffiti označována za měkký terorismus.
Umělecké dílo, ať vypadá jakkoliv, tedy sebedrastičtěji, sebesměšněji, má v sobě vždycky prvek ušlechtilosti. Zdá se mi, že u ortodoxních graffitářů prvek ušlechtilosti zcela chybí. Většina graffiti, která jsem ve světě viděl, je trapně monotónní, nudná, mechanicky okopírovaná.
Pokládat graffitáře za bojovníky proti politické zvůli, proti sterilizaci společnosti, atp. a dělat z nich avantgardní umělce, považuji za nevzdělanost. Určitě je dobré nabídnout volné plochy k pomalování, ale hovořit o graffiti jako o umění je naivita. Tak jako obraz či socha nejsou automaticky uměním, jenom jím, za určitých okolností a v určité kvalitativní rovině, mohou být, zrovna tak je to, přinejlepším, i s graffiti.
V současné době jsme v Praze svědky boje o dotace. Jsem přesvědčen, že dotační systém přináší více negativních jevů než pozitivních impulzů. Vedení města se bojí, že bude označeno za nekulturní, ale podpora pokleslé kultury je nekulturnější než kultura žádná. Nevěřím, že by se živá kultura a umění neprosadily bez pomoci shora. Možná, že by vyrostly o to úporněji a zdravěji.
